Vydání vlastního alba má pro známého herce či herečku zpravidla dva následky. Ten první nejspíš není kdovíjak příjemný - stokrát bude odpovídat na otázku: „Jste spíš zpívající herec, anebo hrající zpěvák?“
Druhý následek má však nepopiratelně výhody - o desce se jistě bude mluvit, už jen proto, že za ní posluchači uvidí v prvé řadě známou tvář.
Ty jsi jeden z tatínků
V případě devětadvacetiletého Jana Budaře a jeho debutového alba Uletěl orlovi, podobně jako třeba u jeho slovenské kolegyně Szidi Tobias, se ovšem objevil natolik výrazný zpěvácký, či spíše šansoniérský talent, že by jistě přilákal pozornost sám o sobě. Zabývali bychom se jím, i kdyby Budař nebyl známý z divadla či filmů Mistři, Nuda v Brně anebo Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.
A slovo „šanson“ je i při své vágnosti ve spojení s Budařem na místě - pokud vezmeme zavděk jednoduchou definicí, že šanson je písnička „o něčem“, předávaná výraznou zpěváckou osobností.
„Neptej se mě, prosím tebe, má milá/ proč jsou všechny písně o lásce,“ otevírá Budař desku písní Drzý kohoutek, doprovázenou vtipným minimalistickým videoklipem se slovenskou herečkou Zuzanou Norisovou na druhém, DVD disku.
Píšu písně o lásce, to věru nezní nijak impozantně. Jenomže písničkářská osobnost se pozná právě podle toho, že toto nespočetněkrát uchopené téma představí tak, že máme pocit, jako kdybychom o něm slyšeli přinejlepším poprvé, nebo je alespoň předává nově a svěže.
Jako autoři textů tu Budař spolu s režisérem Vladimírem Morávkem podnikli poctivý terénní výzkum v krajinách svého srdce. V mnohém tu deska navazuje na originální poetiku skladatele Jiřího Bulise (1946-1993) - zvlášť v lyrických skladbách Vlasy a Nikdo neví, co je za smrtí („nepřevzatí/ zemí spjatí/ svými hroby/ to by každý si tak přál/ do nebe se promiloval...“).
Vidím jenom dívky, dívky, dívky...
Jinde zaujme Budař v roli bojovníka (2 draci) i nejistého chlapíka, potýkajícího se s dospělostí. V křehké písničce Maminčin tatínek se obraz jistoty v rodičích, jež „jsou pro sebe stvoření navždy“ na konci změní v momentku ze současnosti a Budař v „jednoho z tatínků“ sevřeného pochybami nad tíhou takového závazku. Zato další vzpomínka nazvaná Máminy prsa si dobu slastné dětské nevinnosti pěkně protáhne: „Mámino prso je dávno fuč/ zkoušívám štěstí u děvčat/ nebuď hloupá, prso mi puč/ bude nám oběma blaze/ a pak snáze/ dospějeme.“
Dvojice láska a smrt, nebo konečnost a věčnost kouká na Budaře z rybí konzervy ve skladbě Makrela s podtitulem Strach ze smrti. Meditační Kolečko kreslené do písku na dvorku mexické věznice se uzavírá nejprve zdánlivou smířeností s lidským údělem („Je jasné/ že zhasne pstruh, tak i já...“), ale zároveň se ptá: Kdo jsem já a Bůh a kruh a pstruh a kolečko?
Videoklipy na druhém disku celek spíš vtipně komentují, než aby jej zahltily dalšími obrazy. Teprve z názvu skladby Audrey (See You Soon) a obrázků z Paříže začne být jasné, že se čeká na herečku Audrey Tautou, dalším odlehčením je pohled na dvojici zevlounů v klipu ke skladbě Erekce, v níž je Praha obtížená krásou procházejících dívek („...vidím jen dívky, dívky, dívky...“). Že nepodlehl kultu příjemnosti dokazuje sedmý, „guerillový“ klip na stránkách www.janbudar. cz točený za plného provozu běžného dne na přechodu magistrály, kde Budař sedí k nelibosti čekajících řidičů u klavíru.
Budařovi a jeho čtyřčlenné kapele Eliščin Band tu velmi prospěla práce zkušeného aranžéra Víta Sázavského. Jeho zásluhou zní Eliščin Band jako elegantní, sebevědomá kapela, obzvlášť vkusně ozvláštněná smyčcovým Eve Quartetem.
Druhý následek má však nepopiratelně výhody - o desce se jistě bude mluvit, už jen proto, že za ní posluchači uvidí v prvé řadě známou tvář.
Ty jsi jeden z tatínků
V případě devětadvacetiletého Jana Budaře a jeho debutového alba Uletěl orlovi, podobně jako třeba u jeho slovenské kolegyně Szidi Tobias, se ovšem objevil natolik výrazný zpěvácký, či spíše šansoniérský talent, že by jistě přilákal pozornost sám o sobě. Zabývali bychom se jím, i kdyby Budař nebyl známý z divadla či filmů Mistři, Nuda v Brně anebo Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.
A slovo „šanson“ je i při své vágnosti ve spojení s Budařem na místě - pokud vezmeme zavděk jednoduchou definicí, že šanson je písnička „o něčem“, předávaná výraznou zpěváckou osobností.
„Neptej se mě, prosím tebe, má milá/ proč jsou všechny písně o lásce,“ otevírá Budař desku písní Drzý kohoutek, doprovázenou vtipným minimalistickým videoklipem se slovenskou herečkou Zuzanou Norisovou na druhém, DVD disku.
Píšu písně o lásce, to věru nezní nijak impozantně. Jenomže písničkářská osobnost se pozná právě podle toho, že toto nespočetněkrát uchopené téma představí tak, že máme pocit, jako kdybychom o něm slyšeli přinejlepším poprvé, nebo je alespoň předává nově a svěže.
Jako autoři textů tu Budař spolu s režisérem Vladimírem Morávkem podnikli poctivý terénní výzkum v krajinách svého srdce. V mnohém tu deska navazuje na originální poetiku skladatele Jiřího Bulise (1946-1993) - zvlášť v lyrických skladbách Vlasy a Nikdo neví, co je za smrtí („nepřevzatí/ zemí spjatí/ svými hroby/ to by každý si tak přál/ do nebe se promiloval...“).
Vidím jenom dívky, dívky, dívky...
Jinde zaujme Budař v roli bojovníka (2 draci) i nejistého chlapíka, potýkajícího se s dospělostí. V křehké písničce Maminčin tatínek se obraz jistoty v rodičích, jež „jsou pro sebe stvoření navždy“ na konci změní v momentku ze současnosti a Budař v „jednoho z tatínků“ sevřeného pochybami nad tíhou takového závazku. Zato další vzpomínka nazvaná Máminy prsa si dobu slastné dětské nevinnosti pěkně protáhne: „Mámino prso je dávno fuč/ zkoušívám štěstí u děvčat/ nebuď hloupá, prso mi puč/ bude nám oběma blaze/ a pak snáze/ dospějeme.“
Dvojice láska a smrt, nebo konečnost a věčnost kouká na Budaře z rybí konzervy ve skladbě Makrela s podtitulem Strach ze smrti. Meditační Kolečko kreslené do písku na dvorku mexické věznice se uzavírá nejprve zdánlivou smířeností s lidským údělem („Je jasné/ že zhasne pstruh, tak i já...“), ale zároveň se ptá: Kdo jsem já a Bůh a kruh a pstruh a kolečko?
Videoklipy na druhém disku celek spíš vtipně komentují, než aby jej zahltily dalšími obrazy. Teprve z názvu skladby Audrey (See You Soon) a obrázků z Paříže začne být jasné, že se čeká na herečku Audrey Tautou, dalším odlehčením je pohled na dvojici zevlounů v klipu ke skladbě Erekce, v níž je Praha obtížená krásou procházejících dívek („...vidím jen dívky, dívky, dívky...“). Že nepodlehl kultu příjemnosti dokazuje sedmý, „guerillový“ klip na stránkách www.janbudar. cz točený za plného provozu běžného dne na přechodu magistrály, kde Budař sedí k nelibosti čekajících řidičů u klavíru.
Budařovi a jeho čtyřčlenné kapele Eliščin Band tu velmi prospěla práce zkušeného aranžéra Víta Sázavského. Jeho zásluhou zní Eliščin Band jako elegantní, sebevědomá kapela, obzvlášť vkusně ozvláštněná smyčcovým Eve Quartetem.
