Americký autor, který se hlásí ke svým italským kořenům, zvolil originální téma: dlouholeté přátelství proslulého dramatika Tennessee Williamse s neméně slavnou herečkou známou především z neorealistických filmů Annou Magnaniovou. Ovšem nejvyšší ocenění, Oscara, získala Magnani za roli ve Vytetované růži, která byla natočena právě podle Williamsovy předlohy.
Na jednu hru dost banalit
D'Alessandrova hra využívá biografických faktů, což by samo o sobě téměř stačilo, protože osudy obou protagonistů byly plné lidských a uměleckých výšin a ztroskotání.
Dramatik ale s reáliemi nezachází zrovna šikovně, někdy je nechá naplno zaznít, jindy je stylizuje a ještě si vypomáhá vypravěčským komentářem. Místy se zdá, že je pro něj důležitější, jak se přes své hrdiny vypořádat s divadelní a filmovou komercí, zosobněnou pochopitelně především prokletým Hollywoodem. I když replika Magnani, že v amerických filmech by se od ní chtělo jen to, aby ve velkém hrnci míchala špagety, je trefná.
Namluví se tady ale také hodně patetických slov o umění, stejně jako banalit a mnohých klišé, bez nichž by se obešel i dobrý bulvár. Zvláště závěr hry pak hrozí nebezpečně cukerinovým sentimentem, který se objevuje i v málo originálních adoracích Říma.
Přesto přese všechno ale Římské noci nabízejí dvě velké herecké příležitosti a především na obou interpretech záleží, jestli se jim podaří většinu problematických pasáží překlenout.
Samozřejmě podstatnou roli by tady měl hrát i režisér. Otázka je, proč si v Řeznické vybrali právě Gregoryho Abelse. Jeho přínos se z inscenace - kromě jejího zahlcení množstvím realistických akcí - ovšem moc vyčíst nedá.
Na jednu stranu je sice pochopitelné, že se v textu založeném především na hereckém duetu rozpustí a nebude nijak vyčnívat, na druhé by měl ovšem být jeho podíl na konečném výsledku patrnější. Inscenace v Řeznické ale působí tak, jako kdyby ji nazkoušeli interpreti sami.
Přispívá k tomu i konvenční scéna Michaely Červenkové a její dobově sice správné, ale střihově někdy dost nelichotivé kostýmy. Není toho tedy málo, co dvojici na jevišti práci neulehčuje. Setkání se Stašovou a Víznerem je vždycky setkáním s osobnostmi, které představují výrazné individuality.
Někdy až přílišné, což v Římských nocích znamená, že sice jejich souhra funguje, ale ne vždy. Zvláště v monologických pasážích se jejich vzájemný vztah přetrhává a stává se jen jakýmsi virtuózním sólo výstupem.
Nejsilnější momenty jsou naopak ty, v nichž se dostane ke slovu ironie, skepse a tvrdá sebereflexe. Pak dialog opravdu jiskří a přitom pod ním můžeme při všem vtipu a humoru zahlédnout i otevřené rány lidské duše. Simona Stašová se Magnaniové opravdu podobá. Představuje jako ona typ krásné, ale sedřené ženy, která s rozpuštěnými vlasy a na vratkých podpatcích klopýtá životem i filmem od úspěchu k pádu.
Herečka má výhodu, že perfektně zvládá italštinu a dokáže ji prezentovat tak, aby to nevypadalo jako umělá napodobenina. Její Anna je plná energie, vášně, dokáže spojit obhroublost s hlubokou citovostí a pronikavou inteligencí. Své emoce vrhá na Williamse přímočaře, s italsky rozevlátými gesty, křikem a přeháněním, ale také s empatií a láskou.
Opravdu má ráda tohoto neurotického dramatika, s nímž si rozumí osobně i umělecky. Oldřich Vízner hraje Williamse jako trochu hektického intelektuála, který krouží salony i divadly a skrývá zranitelnost danou homosexualitou i postižením své sestry.
Dokáže být okouzlující i nesnesitelný, nemá Anninu vnitřní stabilitu, jaksi nedrží docela pohromadě. Jeho břitké soudy jsou vtipné, ale některá morální selhání jsou stěží omluvitelná.
Pod maskou pohodového společníka se tak v záblescích stále více objevuje nejistota, duševní rozvrat, od kterého pak už je jen krok k definitivnímu pádu. Římské noci v Řeznické tak nakonec díky hercům vypovědí leccos nejen o slavné dvojici, ale i o lidské samotě, přátelství a víře ve skutečné umění.
