LN V roce 1995 vyšel Morcheebě první singl Trigger Hippie. Jaký je rozdíl mezi Skye Edwardsovou tehdy a nyní?
Hm... líp zpívám, jsem o deset let starší, mám kratší vlasy, trochu víc vrásek, víc zkušeností...
LN Jak to bylo s vaším odchodem? Morcheeba oznámila, že si chce dát pauzu, ale krátce na to vydali novou desku s jinou zpěvačkou...
Paul Godfrey před vydáním desky Charango skutečně řekl, že si chce dát tak na pět let přestávku. Pamatuju se, jak jsem tehdy zpanikařila: Co budu těch pět let dělat? Pustili jsme se tedy každý do svého vedlejšího projektu, Ross si postavil punkrockovou kapelu, Paul pracoval ve studiu a jako DJ. Měla jsem pár písniček a sháněla jsem místa v Londýně a okolí, kde bych mohla hrát. Morcheeba vydala Best Of, koncertovali jsme, jenomže mi pak do studia zavolal náš producent, že kluci chtějí v Morcheebě pokračovat, ale už beze mě. Pro mě tehdy kapela tedy skončila a ten jiný projekt, na kterém jsem pracovala, jsem začala brát vážněji.
LN Na desce, kterou teď vydáváte, jste se stala autorkou. Navazuje debut na hudbu Morcheeby, nebo jste se naopak chtěla odlišit?
Samozřejmě, že pocit z té hudby bude podobný Morcheebě, protože tam zní můj zpěv. Rozdíl je určitě v textech, jsou pro mě daleko osobnější, jsou v nich moje myšlenky a emoce, zatímco v Morcheebě psal slova Paul a já jsem byla jen interpretka. Co se týká hudby, na Mind How You Go hrají melodie možná větší roli, než tomu bylo u Morcheeby.
LN Producent Patrik Leonard vám prý namísto rady dal při natáčení Dylanovu desku New Morning a Hejiru od Joni Mitchel. Pomohlo to?
Po prvních dvou týdnech jsme se bavili o tom, co píšu a jak. Ptal se mě, jestli cestuju. Jestli jsem byla třeba v New Orleans, a já řekla, že ano, na Den svatého Patrika. Všude byla spousta lidí v náladě. Jeden malý kluk měl plechovky na podrážkách bot. Patrick se mě zeptal, proč nenapíšu písničku přesně o tom, co jsem mu vyprávěla, jako kdybych mu poslala pohlednici. Napsala jsem ji, ale nevěděla jsem, jak ji zazpívat, protože se nerýmovala. Patrik šel a koupil mi tyhle dvě desky. Poslechni si to a uvidíš, že to nevadí, povídá mi tehdy. Samozřejmě nechtěl, abych je kopírovala.
LN Nejvíc osobní mi připadá skladba Jamaica Days, pletu se?
Máte pravdu. Napsala jsem ji s Danielem Lanoisem. Měli jsme v plánu tři písničky, dvě byly hotové a Daniel mi zabrnkal na kytaru takovou krátkou melodii. Připadalo mi, že slova k melodii znám. Daniel se mě začal vyptávat, odkud pocházím, řekla jsem, že původem z Jamajky, ale nevychovávala mě máma. Vyrůstala jsem jako osvojené dítě v anglické rodině. Teprve jako dospělá, to už jsem zpívala v Morcheebě, jsem poprvé potkala vlastní babičku, která tehdy přijela do Londýna, a ta mi vyprávěla o mojí mámě. Věděla jsem, že právě tahle skladba by měla přijít na konec alba. Jenomže jsme neměli peníze, abychom zaplatili nahrávání všech tří písniček, které jsem napsala s Danielem, tak nás napadlo, že ji nazpíváme bez nástrojů. Doma v Kingstonu, nedaleko Londýna, jsme pak nahráli zbytek. Mimochodem, maminka pocházela z Kingstonu na Jamajce, to je taková legrační shoda.
LN Jak se vám líbila deska, kterou Morcheeba vydala po vašem odchodu?
Byl to divný pocit. Máme stejnou agenturu a jejich manažer mi dal cédéčko. Pořád jsem to odkládala, je to asi tak příjemné, jako když vám někdo vypráví, co dělá váš bývalý kluk nebo manžel. Čekala jsem, až budu sama doma, a poslechla jsem si to. Pořád to zní jako bratři Rossové, ale v tu chvíli pochopíte, proč už nejsme spolu. Vzdálili jsme se, což je poznat z toho, jak jsou naše desky rozdílné.
LN Takže už jste smutky překonala?
Je to, jako když jste v nějakém vztahu. Víte, že pro vás není nejzdravější, ale nechce se vám odejít. Pak vám ten druhý řekne, že je konec. Zpočátku jste zničení, ovšem když si nakonec všechen prach sedne, napadne vás: Vlastně jsem ráda, že je to za mnou.
