Mají to podle vás muži-herci jednodušší?
Jednoznačně. Pro muže je mnohem víc rolí. A navíc ženy to mají složitý i jinak. Vidím to u kolegyň, které se bojí jít na mateřskou, nebo z ní spěchají. Taky dlouho hrají mladé holky a pak se musí přehrávat do jiných rolí, což je těžký.
Věk je ale limitem i u mužů. V padesáti si dejme tomu Romea nezahrajete. Vnímáte jako herec špatně stárnutí?
Vůbec ne. Svým typem jsem to, čemu se ve staré divadelní terminologii říkalo charakterní herec. Hraju charaktery, výrazné typy, figury. Tyhle role jsou napsané spíš pro pozdější věk. Už na škole mi pan profesor Spáčil řekl, že můj čas přijde ve čtyřiceti. A měl pravdu. Charakterní role jsou obor, z kterého se nevystupuje, tedy pokud se moje kariéra z nějakých nepředvídatelných příčin nezlomí. Třeba milovníci mají složitou fázi, kdy musí začít hrát něco jiného.
Nebyl jste nikdy v životě naštvaný, že vlastně kvůli tomu, jak herec vypadá, je zaškatulkován? Že nebudete Romeno?
Ne. Romea jsem nikdy netoužil hrát. Chtěl jsem si zahrát Hamleta, než jsem pochopil, že mi ho nikdy nedají.
Proč?
Už jsem starý. U Hamleta je problém, že by ho měl hrát herec v rozumným věku, jenže ta hromada moudrosti, co do postavy Shakespeare uložil, je s mladým věkem v rozporu. A je problém, když ho hraje mladej kluk.
Divák mu nevěří?
Ale třeba i věří. Jenže když já poslouchám Hamletovy monology, vím, jaká je v nich životní zkušenost, a že ji do nich mladej kluk prostě dostat nemůže. Lawrence Olivier sice hrál Hamleta v šedesáti, ale je otázka, jestli je to dobře.
