S brněnským divadelním festivalem zvaným Trialog je to ještě horší než s Dumasovými Třemi mušketýry: jeho základ sice před třinácti lety vytvořila trojice národních divadel, českého, moravského a slovenského, ale ta je volně doplňována nestálými účastníky, tu- i cizozemskými.
Dle nabídky a (skromných) možností, dodal bych ještě loni. Letos poprvé, za celou svou čtrnáctiletou historii, se Trialog dramaturgicky vyprofiloval na minifestival německojazyčného dramatu: Schiller, Bernhard, Tabori - a zvláště Loherová; ta do Brna dorazila osobně, a jakpak by ne, když se tu hrály tři její kusy.
Všecky je zčeštil Petr Štědroň, nový mladý dramaturg pořadatelského divadla. Ale čistému vše čisté: tahle profilace festivalu má svoje oprávnění a z účinného zájmu o německé drama v Čechách nikdo nezbohatl.
Bernhardovi prskalové českým a slovenským hercům sedí
Letošní Trialog vlastně začal už ve společenských prostorách Reduty slabě navštívenou premiérou výstavy o Thomasi Bernhardovi a večer pokračoval na jevišti Mahenova divadla derniérou inscenace hry Dey Loherové Adam Geist. Jak výmluvné, jak logické.
Bernhardem v Brně před deseti lety konjunktura německy psané dramatiky na českém jevišti nenápadně začala, než se z něho v Praze (Na Zábradlí a v Divadle Komedie) staly divadelní události, neřku-li kasaštyky.
Kupodivu, dalo by se říct. Bernhard je (byl) mimořádně nepříjemný autor, a v kombinaci vzteku s vtipem, jakož i v jistém sklonu publika k masochismu, je jeden důvod jeho obliby. Druhý bude v tom, že ti jeho chrliči nenávisti a pohrdání jsou postavy vskutku monstrózní - už tou neslýchanou masou textu, kterou jim autor naložil - a to přitahuje, takřka nutí se s nimi popasovat.
I Shakespeare, snad s výjimkou hrbáče Richarda, je na Bernhardovy vehementní prskaly krátký, a čeští (a slovenští) herci si s bernhardovskými rolemi poradili líp než jejich kolegové se shakespearovskými.
V Brně si to diváci mohli ověřit na tirádách tyranské Matky z dramatu U cíle, která je pro Danielu Kolářovou rolí vskutku přelomovou, ale i na stručnější Královně noci z Ignoranta a šílence, za niž Ingrid Timková v Bratislavě sklidila srovnatelné pocty, jakkoli nesrovnatelná je to role i inscenace.
Úspěch Bernharda je především úspěchem herců, a obráceně. Však on dobře věděl, co dělá, když myslel na konkrétní představitele tak usilovně, jako žádný jiný moderní dramatik. Notně Bernhardovi v Česku i na Slovensku prospívá režisér Jan Antonín Pitínský; skoro tak, jako Claus Peymann kdysi v Německu a v Rakousku.
Ignorant a šílenec ve Slovenském národním divadle je inscenace tak vzácná, že dramaturgie loňského plzeňského festivalu jí diváka radši ušetřila, a místo ní nám z Bratislavy podstrčila pozlátkového a jalového Cyrana z Bergeraku.
Výstražná lekce z populismu
Dea Loherová (ročník 1964) není na herce tak viditelně fixovaná jako kdysi Bernhard a její srovnatelný sklon k epičnosti a monologičnosti není, k její škodě, provázen bernhardovským vtipem a sarkasmem. U nás se nejspíš ujaly její krotké a veskrze komorní Klářiny vztahy, na Trialogu dokonce už podruhé předvedené.
Milejší mi byl Modrovous - naděje žen, zvláště když mu pomohl výkon Luboše P. Veselého (z Divadla na provázku), který s klinickou přesností dal nahlédnout do zvrácené logiky jeho jednání.
Skandální pověst předcházela Adama Geista, z něhož v Loherové mateřském hannoverském divadle prý diváci v průběhu představení houfně odcházeli a následně rušili svoje předplatné. Jiní ho však, a třeba jenom ze zvědavosti, vyhledávali a po představení se s herci nebo jen tak mezi sebou přeli.
Úkaz dramatikům obvykle milý, Deu Loherovou nevyjímaje; taky si myslí, že divadlo má diváka spíše rozhodit než ukolébat. Mínil tak i Bohumil Hrabal i Evald Schorm, ale jinak u nás ten názor moc nezdomácněl, u vrchnosti už vůbec ne, ta radši, když divadlo ve vší slušnosti šaškuje. Hlavně neškodně. „Znáte ten kus? Není na něm nic pohoršlivého?“ vyptával se úzkostlivě už panovník Klaudius prince Hamleta.
Každopádně, brněnské publikum pro jistotu zůstalo doma, takže Adam Geist se necelý růček horko těžko držel nad vodou. Přitom nic zlého ani nehrozilo, německý naturalismus nahradil český náznak a vtipu se přidalo. Ti, kdož se přišli s představením rozloučit, tleskali dlouho a právem - tento Geist měl divadelního ducha a mladistvou svěžest. Obvykle ospalá Mahenka byla k nepoznání.
Ale největší věhlas i ohlas mělo představení, které se z festivalové dramaturgie vymykalo: bratislavský Tiso, skvělý dokumentaristický text i inscenace Rastislava Balleka, především však vskutku famózní výkon Mariána Labudy v jednom bernhardovsky monstrózním monologu. Taky společenský vrchol celého festivalu.
I politici se dostavili a po představení se kolem pana Labudy shlukli. Bezpochyby aby mu poděkovali za výstražnou lekci z populismu. Ještě že ta odrůda, co ji předváděl na jevišti, na Slovensku ani v Čechách dneska nehrozí: je příliš inteligentní.
