„Má v sobě tajemství a v jeho osobnosti je něco nezlomného, také se mi líbilo, že během našeho setkání neřekl ani slovo, tím si mě získal,“ vysvětlil režisér Béla Tarr, proč si do filmu podle novely George Simenona vybral právě divadelního režiséra a příležitostného herce Miroslava Krobota, který exceloval například v Příbězích obyčejného šílenství.
Tarr si ho ale vyhlédl na divadelním festivalu v Budapešti, kde byl Krobot s Dejvickým divadlem.
Protrpět se k postavě
V černobílém snímku, který se natáčel na Korsice, je Krobotovou filmovou manželkou britská herečka Tilda Swintonová, zbytek ansámblu obstarali maďarští herci. Finální verze bude namluvena francouzsky a anglicky, protože takových národností jsou i postavy filmu.
Podle Krobota se natáčení podobalo sebezpytnému procesu, Tarrovy filmařské postupy jsou velmi osobité a neortodoxní je i jeho práce s herci. „Všichni jsme se museli ke svým postavám protrpět – přes nekonečná opakování, následné uvolnění až do stadia, kdy člověk už neví vůbec nic, a teprve v tu chvíli je to správně,“ popsal Miroslav Krobot spolupráci s režisérem.
Vzpomínal na náročnou scénu rodinné hádky, v níž on křičel na Tildu Swintonovou česky, ona na něj anglicky: „Dost dlouho trvalo, než jazyk přestal hrát důležitou roli, a od té chvíle to začalo být ono.“
O film osobitého režiséra, který si vydobyl evropské renomé a má ceny z mnoha přehlídek, projevili zájem organizátoři festivalu v Cannes, proto také takový spěch s jeho dokončením. Režisér slíbil, že rozhodně nebude trvat sedm hodin jako jeho proslulé Satanské tango, které se na Febiofestu promítalo v neděli. Včera viděli návštěvníci přehlídky jeho snímky Rodinné hnízdo, Podzimní almanach, Prokletí a Werckmeisterovy harmonie.
Dvaapadesátiletý Tarr, který patří k nejvýraznějším a nesporně nejoriginálnějším současným maďarským tvůrcům, se dostal k filmu poměrně dobrodružnou cestou.
Film ho sice bavil, ale chtěl vystudovat filozofii. V šestnácti natočil amatérský snímek o romských kopáčích, kteří napíší dopis tehdejšímu tajemníkovi ÚV Jánosi Kádárovi, aby je pustil pracovat do Rakouska. S provokativním filmem pak jezdil po dělnických ubytovnách, a zavřel si tak cestu na všechny maďarské univerzity.
Nakonec se mu podařilo dostat do Studia Bély Balasze, kde si ujasnil, že rozhodně nechce točit filmy tak, jako většina tehdejších filmařů. Výjimkou byl Miklós Jancsó: „Ten se tyčí jako hora nad celou maďarskou kinematografií.“
Tarr například natočil snímek složený z pouhých dvou záběrů, je proslulý dlouhými nepřerušovanými jízdami, noří se do nitra herců, zachycuje psychické stavy a příběh je pro něj zbytečný: „Ze všeho nejméně mě zajímá příběh. Všechno už bylo ve Starém zákoně – holokaust, incest, bratrovražda... Nic víc už nevymyslíme.“ Posláním filmu je podle Tarra zachytit to, jak právě teď žijeme: „A to si člověk musí doslova protrpět.“
