Začalo to někdy koncem druhého tisíciletí, u alba No Ordinary World s charismatickými, a přece ryze mainstreamovými baladami jako She Belongs To Me. Od té doby sází Cocker jedno masově poslouchatelné cédéčko za druhým, aniž by se ovšem zpronevěřoval své rhythm’n’bluesové podstatě. Je to jeho volba, kterou je třeba respektovat, zvláště když přináší tolik inteligentního potěšení davům fanoušků po celém světě.
Stárnoucí křikloun z Crookes, malebného předměstí Sheffieldu v hrabství Yorkshire, představuje živoucí důkaz, že to opravdu jde a i zlatá střední cesta může nabídnout něco, při čem se citlivějším lidem nezkroutí vnitřnosti. Jenže takových případů je stále méně a to, co se dnes vydává za střední proud, je spíš úplné dno. Když si pak uprostřed tohohle marastu pustíte Cockerovo nové cédéčko, je to, jako byste se polili živou vodou.
Samozřejmě že i v jeho diskografii lze vypozorovat mírné vzlety a pády. Deset let staré album Respect Yourself vážně nenabízelo víc, než je pro udržení sympatií k ikoně éry Woodstocku bezpodmínečně nutné. (Čestnou výjimkou tu byl ploužák Randyho Newmana Everytime It Rains, jenž se později objevil v české verzi na desce Jana Spáleného.)
Už dalšími nahrávkami Heart & Soul a Hymn For My Soul plnými odvážných coververzí typu Lennonovy písně Jealous Guy nebo hitu R. E. M. Everybody Hurts to ale Joe napravil a slušně si vedl i na minulém CD Hard Knocks.
Pozdrav do Kanady
Právě zde začala zpěvákova spolupráce s kalifornským producentem Mattem Serleticem, mimo jiné spolutvůrcem úspěšného duetu Santany a Roba Thomase Smooth. Na Hard Knocks si prý jeden druhého oťukávali, kdežto současný projekt Fire It Up už má být o stupeň výš. Inu, ve skutečnosti laťku předchozí desky nepřeskočil, to ale neznamená, že by nestál přinejmenším za tři čtyři poslechy. Ani ne tak pro tvůrčí originalitu či interpretační invenci, jako spíš pro celkovou náladu, která je opět stoprocentně cockerovská. „Natáčení mi připomíná práci malíře,“ prohlašuje majitel nezaměnitelného chrapláku, jemuž bude za dva roky sedmdesát a letošní deska je jeho třiadvacátý „obraz“. „Prostě k sobě skládám barvy, mít všechny songy v jedné linii mě nebaví.“
Fire It UpJoe Cocker |
Barevně ladí kolekce jedenácti novinek dokonale, byť jsou to možná bledší odstíny než dříve. Leccos si Cocker kupodivu vypůjčil od countryrockových skladatelů, kteří jsou zrovna v kurzu; proto tu najdeme uvolněnou skladbu Garyho Burra Younger a píseň Keithe Urbana I’ll Walk In The Sunshine Again.
Jiné kousky mohou přispět k tomu, že se svět dozví o různých utajených hvězdách. Kupříkladu hned titulní šlágr Fire It Up se zrodil v dílně populárních kanadských muzikantů Alana Frewa a Johnnyho Reida. Pikantní na tom je, že Reid se svou verzí vyrukoval teprve letos v lednu, a dokonce po ní stejně jako jeho britský kolega pojmenoval album. Dá se však předpokládat, že proti Cockerově tahu nemá žádné námitky. V té skladbě se totiž skrývá obrovský komerční potenciál, a navíc - pro Joea je jako dělaná. Není divu, že po ní legenda hned skočila a „usápla“ ji pro sebe.
Podobným darem z nebes by mohl být fakt, že Joe Cocker přezpíval písničku dvou matadorů australského rocku, Ricka Brewstera a Rosse Wilsona. Co na tom, že skladba I Come In Peace začíná navlas stejně jako rocková vypalovačka Seven Days, kterou Bob Dylan věnoval Ronu Woodovi z Rolling Stones a z níž udělal Cocker jeden z taháků elpíčka Sheffield Steel.
Odhlédnuto od téhle zřejmě nechtěné shody je I Come In Peace (spolu s úvodním singlem) tímnejlepším, co z tvůrců alba Fire It Up vypadlo.
Zbourá Cocker nestvůrný barák?
Některé sázky na jistotu jim naopak nevyšly - viz neslaná nemastná písnička I’ll Be Your Doctor z pera Jeffa Trotta, který stojí za třemi nejznámějšími hity Sheryl Crowové: If It Makes You Happy, Everyday Is A Winding Road a My Favorite Mistake. Nevyznamenal se ani Marc Broussard, jehož Eye On The Prize (nezaměňovat se slavnou hymnou protestního hnutí z šedesátých let) zdaleka nedosahuje údernosti titulní skladby, kterou napsal pro Cockerovo předchozí album Hard Knocks.
Jak nové skladby fungují naživo, se dozvíme 19. května 2013, kdy Joe Cocker v rámci svého světového turné zavítá do pražské O2 Areny. Vzhledem k tomu, že se ve studiu obklopil samými esy (od dlouholetého basisty Alanis Morissetteové Chrise Chaneyho přes klávesistu Jamieho Muhoberaca, známého z alb „Stounů“ a Mikea Oldfielda, až po vokalistky Maxine a Julii Watersovy, které roku 1991 absolvovaly s Paulem Simonem obří koncert v Central Parku), o kvalitu koncertní sestavy se určitě obávat nemusíme.
Už aby to bylo a aby ten nestvůrný barák konečně někdo jaksepatří zboural. On totiž není popík jako popík ...
