LN: Jak chcete takového ambiciózního záměru dosáhnout?
Naše dva soubory, tři hlavní scény a Nová scéna nabízejí vskutku unikátní rozmanitost. Jednou z nezbytných podmínek je dodat každému opernímu domu výraznou identitu a formu. Divadlo musí vycházet z místního, regionálního a národního prostředí.
LN: Jak zamýšlíte profilovat jednotlivé soubory a budovy?
V historické budově budeme inadále rozvíjet bohatou českou operní tradici se třemi až čtyřmi novými premiérami každou sezonu a referenčními inscenacemi Smetanových, Dvořákových a Janáčkových oper, samozřejmě v kombinaci s tituly z mezinárodního repertoáru. Ve Stavovském divadle je naší povinností neustále přinášet nové interpretace Mozartových mistrovských děl. Toto divadlo je také vhodné pro uvádění barokních oper. Nová scéna bude i nadále prostorem experimentálního hudebního divadla, včetně festivalu soudobé opery.
Programová skladba Státní opery by měla čerpat inspiraci z historie Nového německého divadla spozdně romantickými a expresionistickými impulzy – to je Richard Strauss, Korngold, Zemlinsky, Hindemith. Má vzít v úvahu velké romantické opery 19.století i klasické moderní opery 20. i21. století – zkrátka všechny, které mají potenciál oslovit nové publikum, rodiny a mladé lidi.
LN: Na dosavadním profilování scén ND tak vlastně nic měnit nechcete. A jak konkrétně budete tyto své záměry naplňovat?
V Národním divadle budeme českou operní tradici v sezoně 2019/2020 rozvíjet novými inscenacemi Švandy dudáka Jaromíra Weinbergera v režii Vladimíra Morávka, Smetanovy Prodané nevěsty v režii Alice Nellis, další rok bude Calixto Bieito režírovat nové nastudování Káti Kabanové, plánujeme také Špalíček Bohuslava Martinů, pohádkový balet se zpěvy.
Repertoárovou nabídku historické budovy Národního divadla rozšíří dva operní hity – Pucciniho Turandot a Čajkovského Piková dáma, do budoucna Bizetova Carmen. První premiérou ve Stavovském divadle bude v dubnu 2021 Don Giovanni se švédským režisérem Alexanderem Mork-Eidemem a uvedeme zde nový cyklus Mozartových oper s librety Lorenza da Ponte.
Nemůžete vypadat fantasticky a zpívat otřesně, míní operní pěvkyně Ailyn Pérezová |
Státní opera ještě mimo svou domovskou scénu uvede ve Stavovském divadle Ščedrinovu Lolitu a první inscenací po rekonstrukci budou v listopadu 2020 Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera, titul, kterým bylo toto divadlo v roce 1888 otevřeno. Režie se ujme Keith Warner av titulní roli Hanse Sachse poprvé vystoupí švédský barytonista John Lundgren. V koprodukci s operami ve Varšavě a Stockholmu plánujeme Szymanowského Krále Rogera v režii Mariusze Trelińského. Uvažujeme o některém Verdiho díle, ale zatím si nejsem jistý, které to bude, a o opeře z expresionistické tradice budovy Státní opery, ale konkrétní titul neuvedu, dokud nebude zcela jistý.
LN: Kolik premiér v sezoně plánujete a jak chcete udržet úroveň repríz?
Celkem osm premiér, to je dobrý počet. Tři v historické budově, jednu ve Stavovském divadle a čtyři ve Státní opeře. Ve Státní opeře začneme postupně měnit strukturu hracího plánu a uvádět tituly v blocích s cílem zlepšit kvalitu jednotlivých repríz, v Národním divadle zůstaneme u repertoárového systému.
LN: Jak plánujete pracovat se soubory?
Pro rozvoj uměleckých profilů obou souborů je nezbytné zachovat dva orchestry a dva sbory a vytvořit jádro sólistů, kteří budou s Národním divadlem úzce spjatí. Naším cílem je přilákat nejlepší pěvce, dirigenty, režiséry – jak ty české, tak zahraniční.
LN: V opeře je dnes třeba plánovat s dvou až tříletým předstihem. Kteří sólisté by měli být oním jádrem souboru a které chcete přizvat?
Je jasné, že budeme muset doplňovat ansámbl o nové sólisty, jak z českých divadel, tak ze zahraničí. Konkrétní jména ale zatím tisku nesdělím, až časem. Ale určitě nechci dělat žádnou revoluci, hodlám postupovat pomalu. Vzhledem k šíři repertoáru od baroka po současnou operu můžeme dávat příležitost mladým umělcům a nechat je vyrůst. A chceme nabídnout už známým sólistům, aby si v Praze nastudovali novou roli do svého repertoáru, se kterou pak vystoupí jinde. To se mi osvědčilo už v Oslo, kde jsem také neměl vysoký rozpočet a třeba Pretty Yende tu vytvořila Rosinu v Lazebníku sevillském, než ji zpívala v newyorské Metropolitní opeře.
LN: S operními soubory Národního divadla a českým prostředím jste měl možnost se seznámit už od loňského září z pozice poradce Národního divadla. Jak hodnotíte operní představení, která jste v rámci jeho produkce dosud viděl?
Viděl jsem v Praze zatím kolem třicítky představení, v Brně Pikovou dámu. Myslím, že ode mě jako nastupujícího uměleckého ředitele není korektní hodnotit do tisku jednotlivá představení.
LN: Tedy obecně – jaké jsou silné a slabé stránky současné podoby operních souborů?
Silnou stránkou je velká variabilita, šíře repertoáru a české operní dědictví, zlato, o které je třeba pečovat. Pro Státní operu, která trpěla rekonstrukcí, se teď otevírá nová výzva.
LN: Jaké jsou výhody a jaké nevýhody spojení obou operních souborů, které si pod jedním vedením Národního divadla vlastně nekonkurují?
Rozhodnutí o sloučení bylo učiněno před mým příchodem. Je to do jisté míry podobné situaci, kterou jsem zažil v Berlíně se třemi soubory. Zachovávali jsme nezávislost každého divadla, ale bylo jasné, že musíme strategicky spolupracovat tak, abychom nehráli stejné věci. Za svůj důležitý úkol v Praze považuji vytvoření specifických profilů, aby každý soubor vnímal svoji vlastní identitu. Ale to například neznamená, že by soubor Státní opery nemohl přispět v roce 2024 ke smetanovským oslavám nastudováním některé z jeho oper.
Výhodou je, že můžu myslet v dlouhodobější perspektivě a obě divadla mohou spolupracovat. Jsem přesvědčen, že pozici obou souborů může napomoci každoroční přehlídka operních premiér sezony, která bude navazovat na poslední premiéru sezony v červnu. Koncentrovaný hrací plán umožní mezinárodnímu publiku a novinářům navštívit v krátkém úseku dvou týdnů reprízy na nejvyšší úrovni. První ročník zahájíme 17. června 2021 novou inscenací opery Györgyho Ligetiho Le Grand Macabre, kterou nastuduje britský scénograf a režisér Nigel Lowery. To považuji za titul, který může získat pro operu nové a mladé publikum, které tento žánr dosud nezajímal. Naším cílem je v rámci festivalu uvádět také inscenace z jiných evropských divadel.
LN: Jak se chcete vejít do rozpočtu Národního divadla, když honorář „béčkového“ zahraničního sólisty odpovídá tříměsíčnímu platy sólisty v angažmá?
Musím pracovat s rozpočtem, který je k dispozici. Nemůžeme se měřit třeba s Vídní. Každý operní ředitel má pocit, že má málo peněz. Musíme stanovit velmi obezřetně priority.
