Skutečných jmen (ne ale nutně jejich přesných osudů) je ve filmu ještě mnohem víc. Vlny totiž skládají poctu kdysi věhlasné Redakci mezinárodního života, elitnímu rozhlasovému oddělení tvořenému vzdělanými a svobodomyslnými redaktory (často samozřejmě vystřízlivělými komunisty), které od roku 1963 vedl Milan Weiner.
Toho ve filmu hraje Stanislav Majer. Hvězdný tým dále tvoří Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová), Jan Petránek (Petr Lněnička) nebo Luboš Dobrovský (Martin Hofmann).
Ostrůvek bez souvislostí
Redakce mezinárodního života sdružovala primárně zahraniční zpravodaje, kteří však v rámci svého pravidelného střídání působili také v Praze. Jejich pořady patřily v 60. letech k nejodvážnějším a přesahovaly i k domácím tématům.
Nejvýrazněji v tomto směru působil Weinerem vynalezený pořad Písničky s telefonem – hudební pásmo prokládané živě vysílanými, předem nedomlouvanými a často razantními telefonickými rozhovory s osobnostmi veřejného života.
Jednou z nich byl, což našlo místo i ve filmu, syn prezidenta Antonína Novotného podezřelý z finančních čachrů. Tento telefonát jistě mohl přispět (i když asi ne tak zásadně, jak film předvádí) k Novotného rezignaci.
V době sovětské okupace pak novináři z Redakce mezinárodního života tvořili jádro těch, kdo v rozhlase za pomoci obětavých a zdatných techniků pokračovali ve svobodném vysílání.
Tento stručný úvod do problematiky je zde nutný zejména proto, že film ho v přehledné podobě nenabízí. Předkládá divákům poněkud matoucí obrázek redakce, kde jsou sice samí specialisté na zahraničí, ale věnují se téměř výhradně domácím záležitostem.
V Mortensenově westernu hraje i Aragornův meč Andúril. Filmu dominuje Kriepsová |
Navíc jsou v rozhlase (tehdejším „největším existujícím médiu“, jak se praví v úvodu filmu), zřejmě prakticky sami. A nejen v rozhlase: není tu žádné podstatné propojení s dalšími médii (třeba s časopisem Reportér, kam redaktoři přispívali), s kulturní scénou, svazem spisovatelů.
Spíš takový ostrůvek sám o sobě, jediný relevantní hlas, který se totalita ještě v roce 1967 snaží umlčet obecně panující „tvrdou cenzurou“, jak se také říká na začátku.
Spojař s dlouhým vedením
Do elitního žurnalistického společenství přivádějí Vlny diváky skrze postavu nenápadného mladého muže Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský). Ten se po smrti rodičů stará o neplnoletého bratra a také kvůli této situaci nestojí o žádný konflikt s režimem.
Proto ho vyděsí, když zjistí, že se šestnáctiletý (!) sourozenec hodlá zúčastnit veřejného konkurzu do Weinerovy progresivní Redakce mezinárodního života.
Zkusit štěstí může zřejmě kdokoliv, a tak se stane, že na konkurz pustí i Tomáše, který chce ale jen zatrhnout účast svému bratrovi. Nicméně stane se, že Weinerem nachystaná tajná zkouška pohotovosti a novinářského instinktu přinese vítězství v konkurzu právě Tomášovi.
Tady pro jistotu dodejme, že Milan Weiner opravdu fandil mladým a přijímal elévy, ovšem rozhodně ne z ulice. Ve filmu mu nicméně úplně stačí, že Tomáš dokázal zvednout telefon, a okamžitě mu nabízí místo – aniž by si ověřil, že Tomáš mimo jiné neumí žádný cizí jazyk.
Tomáš nabídku odmítá a zůstává u své manuální práce spojovacího technika. Jenomže Weiner je jeho osobností z nějakého důvodu tak okouzlen, že jej chce do redakce právě aspoň jako technika. (Kde je elév, na jehož místo se konal konkurz, se nedozvíme.)
VlnyČR, SR 2024
Světová premiéra 1. července 2024 |
Ani to se Tomášovi nezamlouvá, k přijetí perspektivního místa jej pak ale doslova dotlačí jeho nejvyšší šéf, ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann (Tomáš Maštalír), který byl donedávna sám ředitelem rozhlasu.
Je samozřejmě podezřelé, proč vysoce postavený muž tak otcovsky dbá o štěstí řadového technika, a divákům bude okamžitě jasné, že se tu hraje nečistá hra. Ne tak Tomášovi – ten zjistí, že na něj Hoffmann ušil boudu, až dávno poté, co už byl pod průhlednou záminkou přinucen podepsat spolupráci s StB a donášet na své kolegy.
Ti jej přitom hned od prvního dne přijali mezi sebe jako sobě rovného, mladík bez jazykových znalostí a vůbec jakéhokoli rozhledu se účastní všech důležitých jednání elitního intelektuálního klubu, posléze dokonce rozvíjí románek s „ledovou královnou“ Věrou Šťovíčkovou.
Když jeho zrada praskne, jsou z toho ti, kdo to zjistí, vlastně jen trochu smutní, Tomáš zůstává v týmu dál. A ukáže se to jako velké štěstí pro celý rozhlas. V dramatických dnech okupace je to totiž právě Tomáš, kdo prakticky vlastními silami zajistí chod vysílání.
A když hrozí, že vše zhatí přítomní okupační vojáci, Tomáš (který ovšem už mezitím další spolupráci s nepřáteli demokracie statečně odmítl) je ošálí doložitelnou informací, že je agentem StB.
Fotogalerie z premiéry filmu Vlny |
Že je tato konstrukce zcela bizarní a ve svém vyznění navíc krajně sporná, není třeba dlouze rozebírat. Z hlediska utváření historického povědomí je podstatnější, jaký celkový obraz tehdejší společnosti Vlny předestírají.
A ten je bohužel neúnosně zjednodušující. Některé zkratky jsou samozřejmě zanedbatelné, z rodu těch, bez nichž by se žádný film o dějinných událostech neobešel. (Není zase tak důležité, že se Věra Šťovíčková ve filmu právě vrátila z dlouhodobého pobytu v Africe, i když tam ve skutečnosti v onom období cestovala jen nárazově z Prahy).
Nadšeni Svobodou
Pak je tu ale vylíčení společenské atmosféry a veřejného života, kde, jak už bylo řečeno, chybí některé zcela zásadní elementy. Některé věci jsou pouze nezřetelně vysvětlené (jako fungování rozhlasu), jiné jsou ale prezentovány vysloveně zavádějícím způsobem.
Ukázkovým příkladem je situace ohledně zvolení Ludvíka Svobody prezidentem, z něhož jsou ve filmu všichni demokraté bezvýhradně nadšeni. Ve skutečnosti šlo o velmi spornou a vášně budící záležitost, liberálně naladěná veřejnost dávala přednost jiným kandidátům a kulturní organizace se hlasitě bouřily proti způsobu, jímž byl Svoboda zvolen.
Ve Varech jde o život. Hlavní soutěž zahájil nizozemský snímek Host a ryba třetí den, představili se i Češi |
To ovšem filmovou novinářskou elitu nijak nezajímá. (Celá věc je zachycena v zásadním dokumentárním filmu té doby, snímku Karla Vachka Spřízněni volbou. V souvislosti s tématem svobodomyslných médií je v něm pikantní pasáž, kde prezidentský kandidát Svoboda stařecky rozvíjí své sny o armádním televizním kanálu...
Vachkův dokument je ostatně dobré si v souvislosti s Vlnami připomenout i pro celkovou představu, jak tehdy lidé skutečně vypadali, uvažovali, mluvili a jednali.)
Vlny se mohou dočkat pochvaly za retro výpravu, která je ovšem v českých filmech a seriálech už chválabohu standardem. Také za hudbu, jež evokuje dobu i zmiňovaný pořad Písničky s telefonem.
Další kvality se hledají obtížně. Připomínka špičkových rozhlasových novinářů z šedesátých let je sama o sobě chvályhodná idea, ale její provedení je dost nešťastné. Film, v jehož titulcích jsou v kolonce dramaturgie uvedena hned dvě jména, by měl dávat větší smysl.
