Dosavadní informace o příčině úmrtí Sinéad O’Connorové jsou nejasné a pozůstalí požádali veřejnost a média o respektování soukromí. Samozřejmě se lze dohadovat čehokoli. Vloni na jaře odešel dobrovolně ze světa její sedmnáctiletý syn Shane a zpěvačka, již tak psychicky velmi labilní, se zcela stáhla z veřejného života a ohlásila (pravda, už poněkolikáté) konec svojí umělecké kariéry. V polovině července na sociálních sítích mimo jiné napsala, že se se ztrátou svého dítěte stále nevyrovnala a že odešla polovina její duše.
Slavná slza
„Nenarodila jsem se, abych byla popovou hvězdou. Na to musíš být hodná holka,“ napsala Sinéad O’Connorová ve svých pamětech Rememberings: Scenes from my Complicated Life (Vzpomínky: Scény z mého složitého života), jež vyšly v roce 2021. To je více než přesný popis většiny její kariéry. Skutečně měla do „hodné holky“ daleko už od mládí.
Roli v tom jistě sehrála rodinná anamnéza, ve které figuruje rozvod rodičů a týrání ze strany matky, jež vyústilo v sériové útěky z domova a umístění v nápravném zařízení pro mladistvé. Pozitivní roli sehrálo, že právě zde si povšimli jejího nevšedního pěveckého talentu.
V polovině osmdesátých let se Sinéad přestěhovala do Londýna a začala navazovat první kontakty s hudebním světem. Dostala se dokonce do prvoligového prostředí kolem kapely U2, spolu s jejím kytaristou The Edgem napsala a také nazpívala písničku Heroine, která byla v roce 1986 její první mezinárodně vydanou nahrávkou jednak jako singl, jednak jako součást soundtracku k filmu Captive.
Slibně se rozvíjející začátek kariéry přesekla sama zpěvačka nevybíravými výroky na adresu U2 a nepříliš „populárními“ politickými komentáři, v nichž mimo jiné vyjádřila podporu teroristické organizaci Irská republikánská armáda.
Svět se o Sinéad O’Connorové naplno dozvěděl po vydání jejího debutového alba The Lion and the Cobra, které nazpívala v sedmém měsíci těhotenství. Album, které obsahovalo hit Mandinka a na kterém spolupracovala mimo jiné s prvním ze svých čtyř manželů Jackem Reynoldsem, představilo novou tvář s originálním autorským rukopisem i moderní zvuk vycházející víceméně z tradičního folkrockového písničkářství, ale obohacený už i elektronickými prvky.
Album si vysloužilo nominaci na cenu Grammy v kategorii ženského pěveckého výkonu. To následující deska I Do Not Want What I Haven’t Got z roku 1990 už se ceny Grammy coby nejlepší alternativní album dočkalo. Ale co víc: přineslo také obrovský světový hit Nothing Compares 2U, který zůstane – přestože jde o autorské dílo amerického hudebníka Prince – se Sinéad O’Connorovou spojeno jednou provždy takříkajíc „na první dobrou“.
Skvělý minimalistický klip k němu přináší souvislý záběr na zpěvaččinu krásnou tvář s téměř vyholenou hlavou a okamžik, kdy jí z očí skane slza, je popisován jako „nejslavnější slza v dějinách populární hudby“. Není divu, že se v anketě MTV stal videem roku.
Duchovní hledání
Zdálo se, že po takovém úspěchu už zpěvačku čeká jen zářná budoucnost. Opak byl pravdou. Žádné její další album, kterých ve studiu natočila dohromady deset, se ohlasu prvních dvou desek prakticky ani nepřiblížilo, byť jejich kvalita nebyla vždy špatná. Zvláště poslední dvě desky Sinéad O’Connorové How About I Be Me (And You Be You)? z roku 2012 a o dva roky mladší I’m Not Bossy, I’m The Boss komentovala kritika jako návrat právě do jejího nejlepšího hudebního období na začátku kariéry.
Také její poměrně časté účasti na albových poctách nejrůznějším legendám a veteránům, ať to byl Elton John, Cole Porter nebo Dolly Partonová, byly hodnoceny velmi vstřícně a její příspěvky patří v kontextu toho kterého projektu k nejlepším.
Bohužel, za posledních dvacet let se však o Sinéad O’Connorové mluvilo spíš v souvislostech nehudebních nebo se hudby jen letmo dotýkajících. Její snad nejslavnější kontroverzní čin, když na podzim v roce 1992 roztrhala v přímém televizním přenosu fotografii papeže Jana Pavla II. na protest proti pod koberec zametanému zneužívání dětí ze strany katolických kněží (k čemuž měla vzhledem ke svému dětství skutečně „co říct“), měl za následek vypískání publikem o pouhé dva týdny později, a to na slavném koncertě k poctě Boba Dylana v Madison Square Garden, opět před televizními kamerami.
Doslova legendární bylo také zpěvaččino duchovní hledání. Byla odpůrkyní institucionalizovaného katolického náboženství, nicméně v devadesátých letech se nechala vysvětit jako kněžka jedné ze z katolicismu vycházejících sekt. Prošla obdobím inklinace k jamajskému rastafarianismu, s čímž souvisí i natočení alba Throw Down Your Arms (2005) ve stylu reggae.
Svoje poslední album I’m Not Bossy, I’m The Boss v roce 2014 zčásti složila pod vlivem hinduismu, jeho původní název měl znít podle stejnojmenné písně The Vishnu Room. O čtyři roky později za zvýšené pozornosti veřejnosti konvertovala k islámu a v jejích posledních příspěvcích na sociálních sítích zase pro změnu čteme buddhistické výrazivo.
Život, který Sinéad O’Connorová žila, byl patrně šťastný jen velmi výjimečně. Přesto bezesporu patří k nejpozoruhodnějším osobnostem hudební scény posledních tří a půl dekád.
