Číst Víta Kremličku (1962) byla vždycky radost. Je to básník s hlavou otevřenou. Napříč časem i prostorem. Je vždycky jiný, a pořád stejný. Kamkoli nadšeně sáhne, ať pro souznění myšlenkové, ať pro lákavé kvality výrazu, sklidí vždycky a neomylně poezii. Je to formální všetečka, objevitel, neposeda, oživlý slovník stylů.
V nové knížce si hravě potyká jak s formáty pozdního středověku, třeba s milostnou notou takového Guillauma de Machaut, tak se zpívanou poezií Karla Kryla. V mezičase pak zkoumá, co je dneska použitelného z veršování raného obrození, čím funguje Mácha, čím Neruda, zdali nevyčpěly kvality slavného poetismu – a tak dále, a tak podobně. V tomhle směru drží basu s Jaroslavem Vrchlickým, Vítězslavem Nezvalem, Ivanem Wernischem. Apřesto je jiný, přesto je vytrvale svůj.
Cizrna & medy
Kremlička vyrostl mezi kulturními a společenskými „podzemníky“ sedmdesátých a osmdesátých let. Po boku Jáchyma Topola nebo Jiřího H. Krchovského. Když začínal v poezii, šli mu za „družičky“ Ivan Martin Jirous, řečený Magor, a Egon Bondy. Na vlně jejich trapné poezie a totálního realismu jel ale Kremlička krátce. Brzy ho ohlasy znudily a propadl se rovnýma nohama do svého vlastního světa. Navenek je v něm možné všecko (čímž se básník řadí částečně k tomu málu zdejších postmodernistů typu Křesadla nebo Kratochvila), uvnitř se pak rýsují dva základní stavební kameny: jednak angažovanost ve prospěch věcí veřejných, hlavně lidskoprávních, ať doma, ať v širém světě, jednak ta zázračná vlastnost, kterou disponoval třeba zmíněný Nezval: vidět vždycky a všude cokoli jako poprvé, čistě, ryze, nevinně.
Debutoval Lodním deníkem v jednadevadesátém roce – a právem za něj získal (tehdy ještě renomovanou) Cenu Jiřího Ortena. Následovalo čtrnáct dalších knížek. Básně jsou v řadě šestnácté. Na tu angažovanou notu vsadil Kremlička nejvíc v Cizrně (1995), kde reflektoval brutální válečný rozvrat Jugoslávie. Další angažované psaní se přihlásilo oslovo hned v názvech knih: Amazonia, Tibetiana, případně Amazonské medy. Jenže ať se básník angažoval, jak chtěl, ideologie mu v textech nikdy nezválcovala estetiku, natož umění – na rozdíl třeba od Nezvala přelomu čtyřicátých a padesátých let. Kremličkova obraznost, jeho výjimečná senzibilita jako by v sobě měla z let učednických, tedy z hlubin třetí vlny zdejšího undergroundu, zakódovanou signalizaci, která se bezpečně spustí, když je třeba. Pokud boj proti všem nespravedlnostem a lžím světa, pak jedině tou nejlepší možnou básní.
Bez smíchu nic nevyroste. Ten sborník české poezie má malý háček... |
A druhý pól: nadšené, totální poetizování všednodennosti, spontánní povyšování přízemního na metafyzické, všedního na magické, semílání minulého s přítomným a možná i budoucím, jako by všecky hranice rázem padly. V Básních dává dobrý, možná ten nejlepší příklad veršovaný „výlet na ryby“, fantastické pásmo, v němž se jindy banální cesta omšelými kulisami stává rázem básnickým cílem, sledem hutných, intenzivních záblesků, ze kterých prostě přechází zrak.
Jediná poezie
„Úděl jsem zvolil svůj,“ píše Kremlička o kousek dál, „vstříc obzoru a věčnosti.“ Není to chvástání, nadsázka – je to tak. Navenek možná nesourodé, popletené, ba chaotické básnění má zlaté jádro, výjimečnou sílu, k níž se v české poezii po devětaosmdesátém jen těžko hledají příbuznosti: snad Lukáš Marvan, snad Petr Král, snad zmíněný Wernisch.
Vít Kremlička je básník, který sympaticky uniká mezi prsty. Spostmodernou na něj čtenář nedosáhne, ozvěny poetismu a surrealismu autor hravě překračuje. Experiment, hra, čirá slast z vidění lidí, věcí, krajiny, jejich vnitřních životů, zákulisních hnutí? Metafyzická poezie? Možná nic z toho, možná něco ze všeho. Každopádně básník z linie vidoucích, rimbaudovský typ – ovšem daleko větší požitkář, milovník a náruživý uživatel všech zakazovaných pochutin, které něžně rozněcují imaginaci, otvírají hlavu směrem k nebesům, obzoru, věčnosti.
A souběžně nesnadný, komplikovaný tvůrčí typ. Jenže kdo ze skutečných básníků napříč dějinami byl snadný, nekomplikovaný? Nikdo. Existuje jediná poezie – ta, za kterou básník ručí dennodenně vlastním životem. Vít Kremlička svými Básněmi dokazuje právě tohle. Dokazuje, že nemusí nic dokazovat.
Vít Kremlička: Básně Aula, Praha 2018, 90 stran |
