Budete-li se procházet úzkými uličkami starého Cádizu ve Španělsku, může se vám stát, že se znenadání ocitnete před budovou kostela zasvěceného sv. Filipu Neri. Z pamětní desky na jeho zdi se dočtete něco, co byste možná nečekali: že právě zde byla podepsána slavná španělská ústava z roku 1812.
Inu ústavy vznikají na různých místech a za různých okolností, tak proč ne v kostele?! Ostatně i jiný proslulý pokus o ústavní listinu se odehrál v letech 1848–49 v chrámu apoštola Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem.
Ale zpět na jih Pyrenejského poloostrova. Překvapivější než to, že ústava byla podepsána v církevní budově, je skutečnost, že tento dokument je brán za „Magnu chartu“ španělského liberalismu, tedy politického proudu, jenž si vždy držel od všeho „církevnictví“ přinejmenším opatrný odstup.
Jenže Španělsko uprostřed osvobozovacích bojů není neskrývaným ateismem načichlá Francie z doby před dvěma desítkami let, kdy roku 1791 vznikla její vlastní liberální ústava, jež si brala od veškerého náboženského prvku daleko výraznější distanc. Španělští „liberales“ se za domácí, do krve národa vrostlou katolickou tradici nikterak nestydí, vědomě se k ní hlásí, a není tedy pro ně ani problém podepsat dokument své politické víry právě na posvátné půdě tak trochu konkurenčního uskupení.
