Lidovky.cz: Před měsícem vyšla v češtině vaše třetí kniha, Vzestup, kde se věnujete tématu druhé světové války. Nejste jediným současným belgickým autorem, který se vrací k válečné historii. Proč právě teď?
Jedním z důvodů rozhodně bude dostupnost materiálů v archivech. Po uplynutí sedmdesáti let už máte právo přečíst si cokoli, co v archivu je, jinak potřebujete například povolení někoho z dotčené rodiny, bez něj nemáte šanci se k dokumentům dostat.
Druhým důvodem je, že je dnes všechno rychlejší. Rešerše, které kdysi trvaly tři roky, dnes zvládnete za tři měsíce. Můžete se pustit i do složitých témat.
A dalším důvodem je, že Západ žije v jakési postideologické době a potřebujeme si nějak vysvětlit, proč velké ideologie vlastně vždycky ztroskotaly. Chceme pochopit, co se pokazilo.
Román Vzestup jsem napsal o muži, co žil v domě, který jsem později koupil. Za války se přidal k jednotkám SS a velmi nadšeně spolupracoval s Němci. Přitom jeho manželka s tím nesouhlasila, nicméně společně vychovávali děti, žili každodenní život. Spali v mojí ložnici, vařili v mojí kuchyni. Co se tam odehrávalo? Co bylo jinak? Tohle téma mě lákalo.
Lidovky.cz: K Belgii patří poněkud kostrbaté soužití Vlámů s francouzsky mluvícími Valony, kteří měli dlouho navrch. A Němci slibovali Vlámům spravedlnost.
