Za takový dialog by se nemusela stydět ani ta nejlepší absurdní dramata: „,Kdo by to byl řekl, že to všechno takhle poserem, co?’ ,Kdybysme to věděli předem, změnilo by to něco?’“
Francouzská prozaička Virginie Despentesová nadchne už tím, že ze Života Vernona Subutexe necítíme úpornou usnaženost, což je přesný opak většiny současných literárních produktů: poušť usnaženosti, a to mnohdy věru úmorná. Stejně se dá charakterizovat i samotný Vernon Subutex. Míval úspěšný krámek s hudebními nosiči a uměleckou Paříž má díky tomu perfektně přečtenou: „O pult v obchodě už se mu opíralo tolik lidí, co mu povídali o knize, kterou hodlají napsat – ten prudký slovní průjem, kterým se zdržují od práce, znal moc dobře.“
Život Vernona Subutexe se tedy střeží toho, aby byl naivní. Je to román deziluzivní. Mohlo by se zdát, že to je taktéž román humoristický, ovšem to je omyl. Je tu spousta humorných pasáží, nicméně ty těží z autorčiny nesmlouvavosti a přesnosti, které někdy vyznívají legračně, jindy zas odkrývají děsivé pohledy do životních propastí. Lidé se tu dělí na ty směšné, co se pořád o něco snaží. Druhým typem lidského hmyzu jsou ti, kteří si uvědomují, že nemá cenu se o cokoli snažit, že by při takovém pinožení akorát byli směšní, vždyť už taky nejsou nejmladší, a tak je jim naivita zapovězena.
