Souboj slov, ze kterých vyjde jako vítěz to silnější. Tak darwinisticky vidí vývoj jazyků autoři studie publikované ve včerejším vydání vědeckého časopisu Nature. Vědci uvádějí, že frekvence, s jakou se slovo v běžné řeči objevuje, vysvětluje extrémní rozdíly v tempu obměny tvaru lépe než jakýkoli jiný lingvistický mechanismus.
Tým výzkumníků vedený Markem Pagelem z jihoanglické University of Reading sledoval, jak se tvar dvou set základních slov během tisíciletí proměňoval. Zaměřili se na angličtinu, ruštinu, řečtinu a španělštinu. Zjistili, že některá slova jsou extrémně stabilní. Jako příklad uvádějí slovo voda. To pochází z indoevropského výrazu, od kterého se příliš neodchýlilo ani během desetitisíce let. Podobným případem je třeba i číslovka dvě.
Jiné výrazy se během věků zcela přetvořily. Bez dobré znalosti cizích jazyků těžko uhádnete, že řecké slovo „oupa“, německé „schwanz“, francouzské „queue“ a anglické „tail“ označují stejnou věc - a to ocas. I v dalších desítkách indoevropských jazyků se pro ocas vyvinula zvláštní, vzájemně nepříbuzná slova.
Při srovnání dvou set slov vědci našli jasnou závislost: hodně používaná slova se vyvíjejí pomalu, ta, po nichž mluvčí sáhne jen občas, mění tvar mnohem častěji. Autoři studie tvrdí, že vztah platí pro všechny čtyři zkoumané jazyky, a dodávají, že tento mechanismus dokáže vysvětlit padesát procent změn tempa obměny slovní zásoby.
„Tak vysoká závislost se v humanitních vědách často nevyskytuje,“ komentoval zjištění Tecumseh Fitch ze skotské University of Saint Andrews.
I další studie, kterou otiskl včerejší Nature, dochází k podobným závěrům. Evoluční biolog Erez Lieberm z Harvardu zjistil, že málo používaná nepravidelná slovesa se mění na pravidelná mnohem rychleji než slovesa, která se ve větách objevují často.
Opravdu univerzální mechanismus?
„Slovo nefunguje samostatně, ve hře je mnoho vlivů a frekvence je jen jedním z faktorů. V lingvistice obecně platí, že vysvětlování složitých jevů jednou příčinou nevede k úspěchu,“ řekl LN Jan Čermák z Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který také poukázal na to, že většina autorů studie jsou profesí biologové. Proto i jejich výzkum je zatížen metodami, které nemusí být pro lingvistiku nejvhodnější.
Interpretace jazykových jevů pomocí analogií běžných v biologii nemusí být pravdivá, nedá se jim ale upřít atraktivita. Ani jedna z nových studií neumí vysvětlit, proč by často používaná slova měla o tolik lépe odolávat změnám. Vědci se ale o výklad výsledků pokoušejí. Podle jedné hypotézy si každodenně používané výrazy mluvčí dobře pamatují, nedělají v nich chyby, a proto tato slova „nezmutují“. Druhé vysvětlení předpokládá, že se nové tvary vyvíjejí ze všech slov, i z těch zcela všedních. Ovšem „mutant“ má šanci na úspěch jen tehdy, když bojuje s nepříliš silným protivníkem, tedy se slovem, po kterém sáhneme jen občas.
