Letectvo předběhlo astronomy

K objevu, za který byla udělena Nobelova cena, mohlo dojít i na radarové základně amerického letectva. Operátor radaru na Aljašce zachytil roku 1967 pulzar v Krabí mlhovině o několik měsíců dříve, než ho oficiálně objevili vědci.
 Dnes jednaosmdesátiletý Charles Schisler obsluhoval v době studené války systém včasné výstrahy na základně Clear, monitorující vzdušný prostor nad Sibiří. Během nudných služeb si na stínítku všiml pulzujícího rádiového zdroje, který se dal pozorovat celé léto.

Pulzar je rotující neutronová hvězda - pozůstatek po výbuchu supernovy - vysílající do vesmíru rádiové záření.

„Vídal jsem ho týden co týden,“ svěřil se Schisler časopisu Nature. Protože býval navigátorem na bombardéru B-47, zaujalo ho, že se záhadný zdroj objevuje každý den o čtyři minuty dříve. Všichni navigátoři totiž dobře vědí, že podobně se začínají objevovat nad obzorem i hvězdy - je to výsledek pohybů Země okolo Slunce.

Pokusil se spočítat přibližnou polohu zdroje a o víkendu se vydal autem na výlet do 125 km vzdáleného města Fairbanksu, kde sídlí Aljašská univerzita. Setkal se tam s profesorem astronomie, který mu ukázal pozici jeho zdroje - Krabí mlhovinu vzdálenou 6300 světelných let od Země. Dnes už víme, že právě v centru Krabí mlhoviny se nachází velmi jasný pulzar, pozůstatek supernovy, kterou zaznamenali čínští astronomové v roce 1054.

Na přelomu léta a podzimu 1967 se Schislerovi podařilo najít okolo dvanácti podobných zdrojů. „Velitelé neměli tušení, co k čertu dělám,“ vzpomíná. Vedl si pečlivý deník svých pozorování. Protože byl radar zkonstruován k zachycení pulzů odrážejících se od přibližujících se raket, Schisler věří, že šlo skutečně o pulzary.
 Jeho postřeh předběhl o několik měsíců pozorování Bell Burnellové, tehdejší studentky univerzity v Cambridgi. Její poznatky vedly k první publikované vědecké práci o pulzaru a později k udělení Nobelovy ceny za fyziku. Prestižní ocenění však nezískala Burnellová, ale její učitel Antony Hervish, pod jehož vedením pracovala na doktorátu. Tento fakt později vyvolal mnohé diskuse.

Podle Burnellové také nebyl Schisler jediným „předobjevitelem“. „Existuje spousta podobných příběhů,“ podotýká Burnellová. Vroce 1950 si například jedna z návštěvnic hvězdárny Chicagské univerzity všimla blikajícího zdroje světla uprostřed Krabí mlhoviny. Eliot Moore, tehdejší univerzitní astronom její postřeh zavrhl s tím, že všechny hvězdy vypadají, jako by blikaly. Jiný radioastronom se prý po několika skleničkách přiznal, že pozorování pulzarů považoval za chybu na přístrojích. „Dodnes se kvůli tomu cítí trapně,“ říká Burnellová.