ODPOVĚĎ (14.8.2008 11:32) Vážená Gabrielo, je vcelku známým faktem, že sexuálně zneužívané děti mívají sexuálně vyzývavé chování. Popisovala mi jedna kolegyně, jak vyšetřovala malou zneužívanou holčičku, jestli mě paměť neklame asi 8 let. Ta si u ní v ordinaci vylezla obkročmo na polštář od sedací soupravy a onanovala na něm při vyšetření. Tedy i ve vašem případě sexuálně vyzývavé chování překračuje běžnou míru, tedy první, o co bych se pokusil, je vyloučit toto podezření. Doporučuji zavolat na Linku Bezpečí http://www.linkabezpeci.cz a zkonzultujte s jejich odborníky další postup. S úctou jk

ODPOVĚĎ (14.8.2008 11:27) Vážená Soňo, toto opět vypadá na zbytnělý strach ze vztahu a zesílené odpudivé síly, které se projevují po navázání vztahu. Otázkou je, co je jejich příčinou v tomto případě. Je překvapivé, že se to vždy točí okolo Vaší hodnoty či sebehodnocení: On Vás chce měnit, kritizuje Vás. V zápětí se mu znelíbíte, logicky očekáváte, že on Vás musí opustit, tedy začnete žárlit, a tak začínáte naopak ovládat vy jeho. Považuji za alarmující, že se to celé točí okolo Vašeho sebehodnocení. Tam bych hledal zakopaného psa. K tomu je třeba vědět jeden detail: Naše sebenenávist je zpravidla uložená ve fantazijních postavách našich blízkých lidí. Co to znamená v praxi? Vy si neřeknete: "Nenávidím se, hnusím se sama sobě, nejraději bych si vyškrábala oči." Takovou tzv. desinhibovanou sebenenávist vidíme jen výjimečně, zpravidla se provalí v nejtěžších krizích. V klidovém stavu je ale uložena ve fantazijních postavách našich nejbližších. U Vás tedy vždy v partnerovi, se kterým momentálně jste. Jemu se nelíbíte, proto Vás chce opravit, kritizuje Vás a následně chce i opustit atd. Stejně tak nacházíte svůj vztah k sama sobě i v kolezích v práci či kamarádech, kteří jakoby Vás nechtěli přijmout. Uvědomuji si, že je to dost složité na pochopení, ale asi Vás to nemine. Musíte pochopit, že Vaše hlava vkládá do úst vašich partnerů významy, které oni vůbec nechtějí říci. To je problém Vaší hlavy, ne těch kluků, kterým ty zlé úmysly zřejmě jen připisujete. Vy tento proces tzv. projekce musíte vidět naprosto zřetelně. Třeba už proto, abyste těm klukům lépe rozuměla. Jedna z metod, která pomáhá, je vnitřní omluva. V okamžiku, kdy se přistihnete, že vaše hlava z nich dělá zloduchy, omluvte se jim v duchu: "Promiň, Karle, já vím, že tvá věta: "Nechtěla by jsi si vzít sukni?" neznamená: "V kalhotech vypadáš jako jelito." Ten druhý sebehodnotící význam jsem si tam přidala sama, ale tím jsem z tebe udělala hulváta... To jsem nechtěla, proto se ti omlouvám." Tuto vnitřní omluvu používejte v té chvíli, kdy potřebujete zastavit nápady, které jste ještě nevyjádřila nahlas a které se jen tak rojí ve Vaší hlavě. Vaše hlava by měla být čistá od těchto parazitních úvah. Nenechejte je tedy beztrestně pobíhat ve Vaší hlavě. S úctou jk

ODPOVĚĎ (7.8.2008 11:33) Važený Petře a Jindřiško, Petr říká: "Bez ní nemohu žít." Předpokládám, že nelže. Stejně tak ale, když si představí svatbu a děti, padne na něj úzkost. I to mu věřím. Má tedy dvě velice silné protichůdné tendence - nepřiblížit se (žádná svatba) a nevzdálit se (žádný rozchod, neboli nárůst mezilidské vzdálenosti). Toto je opět zbytnělý strach ze vztahu. Petr má velice úzkou oblast, kdy se se svou partnerkou cítí dobře. Jakékoli sblížení či oddálení jej naplňuje velkou úzkostí. To není o tom, že ji nemá rád, ale že je málo flexibilní. Tuto vlastní rozporuplnost si musíte, Petře, uvědomit, protože jinak Vás čeká celoživotní kolísání. To není problém Vaší partnerky. To je problém Vaší hlavy. Existuje řada technik, jak s tím pracovat, například systematická desensibilizace. Ale největším problémem je najít motivaci pro tuto práci na sobě. Muži často dostanou rozum, až když je partnerka definitivně opustí, protože tento Váš problém dříve nebo později k rozchodu vede. Nám psychologům ušetříte hodně práce, když to začnete řešit už teď, než když po rozchodu, když už tři měsíce bydlíte odděleně a nekomunikujete, přivezete k nám mrtvý vztah na dvojkoláku s naprostou jasnou zakázkou: "Oživiti, pane doktore!" Je dobré mít na paměti, že láska je funkcí vzdálenosti - mizí když se moc přiblížíme (ponorková nemoc), a naopak narůstá často nade všechny meze, když o milovanou bytost příjdeme. Vaše rozhodnutí bych odvozoval od toho, zda je pravdivý výrok, který říkáte po rozchodu: "Prosím vrať se! Nemohu bez tebe žít..." Je-li to pravda, tak si ji vezměte. S úctou JK

ODPOVĚĎ (7.8.2008 11:31) Zkusím odpovědět spolu s další otázkou od Petra.

ODPOVĚĎ (7.8.2008 11:17) Vážený Viktore, myslím, že momentálně můžete být v klidu. Vašemu vztahu nehrozí akutní nebezpečí rozpadu. To znamená, že teď platí zásada, že čas léčí, ne Viktor. Chce to tedy trpělivost a v klidu pokračovat ve vstřícných krocích, které popisujete. Každopádně jste udělal dobře, když jste neodešel z bytu, i když vás o to žádala. To už by dnes Váš vztah byl asi rozpadlý. Důležité je vidět, jak se mezi Vámi vede manipulativní boj o vzdálenost. Vaše žena ostentativně chce udržovat velkou vzdálenost a vy máte sklon ji zmenšovat. To označují ty její výroky o "absolutní svobodě". Zde bude existovat úměra: Čím více jí budete bránit v nalezení optimální vzdálenosti, tím větší vzdálenost ona zaujme. Tedy nejmenší vzdálenost zaujme, když její vzdálenost nebudete ovlivňovat vůbec. Co se týká vzdálenosti, držel bych se zásady: Ať se mládí vydovádí. Negativní roli zde může sehrát její hrdost. I když jí vzdálenost, kterou zaujala, časem přestane vyhovovat a ona sama začne trpět samotou, může mít problém se přiblížit, aby se tzv. neshodila, a za tuto samotu, kterou si sama navodila, bude samozřejmě obviňovat Vás. Jestliže tam očekáváte tento problém, počítejte s tím, že se bude přibližovat stylem: "Jako by nic." Není tedy dobré, abyste její postupné přibližování komentoval, nebo nějak vehementně chválit. Stačí jedna věta: "To jsem rád, že jsi s námi jela." Ona třeba odpoví: "Ale nemysli si, že tohle je pravidlo! Že s Vámi budu jezdit furt..." Pak reagujte jednovětně: "To si nemyslím, Jsem jen rád, že jsi s námi." A víc to nerozebírat. S úctou JK

ODPOVĚĎ (31.7.2008 15:48) Vážená Anno, tyto příznaky jsou typické pro ženy, které mají zbytnělý strach ze vztahu, eventuálně ty ženy, které při dvoření vysílají určité známky, které naopak odrazují žádoucí nápadníky. U Vás by do úvahy připadalo například, že nevysíláte známky volání o pomoc, popř. obdivu, ale naopak vysíláte, že nikoho nepotřebujete, že jste sebevědomá a cílevědomá. Tyto signály vám pak přirozeně filtrují muže, kteří na vás hledí s obdivem: "O tuto dokonalou ženu se budu moci opřít. To bude mamina nejen mých dětí, ale i moje." Naopak vaše cílová skupina se na Vás podívá a řekne si: "No, ta je nějak moc sebevědomá. Z toho koukají jen nekonečné kompetenční války..." a stáhne se. Načež vy ještě zvýšíte svou image, že nikoho nepotřebujete, a tím se stanete ještě lákavější pro závislé a pro ty druhé ještě nepoužitelnější. Závislí jsou pak nešťastní, že je nechcete, a vy zase z toho, že po vás jdou jen tito "nepoužitelní". Ale ať je to tak nebo onak, zapřemýšlel bych nad chováním, kterým signalizujete svou dostupnost, eventuálně nedostupnost pro případné partnery. A ověřil bych si, zda jsou vaše signály správně čteny. Jestliže ne, upravil bych vlastní image. s úctou jk

ODPOVĚĎ (31.7.2008 15:39) Vážený Honzo, stěžujete si na nárůst mezilidské vzdálenosti. Ta je dána blahobytem a celkovým úbytkem přitažlivých sil. Prostě se vzájemně nepotřebujeme. Například mobil se považuje za nástroj komunikace, sbližující lidi, ale pravdou je spíš opak. Když dřív lidi stáli na zastávce a měli chuť si popovídat, tak se dali do hovoru s prvním člověkem, co stál vedle nich. Dnes vezmou mobil a zavolají či vyťukají sms. Tím se ale znemožní kontakt s těmi lidmi, kteří jsou fyzicky nejblíž, tj. na refýži. Vzájemné odcizení lidí i generaci a ostrůvkovitá společnost jsou průvodní nešvary moderní blahobytné společnosti. Je tedy třeba vymýšlet kompenzační mechanismy, které tento dopad zmírňují. Zkuste ve svém životě vymyslet mechanismy, které zmenšují intenzitu odpudivých sil, které nás vzájemně odcizují. S úctou jk

ODPOVĚĎ (31.7.2008 15:37) Vážený Karle X., tuto otázku bych u ženy neřešil do té doby, dokud u ní neuvidíte zřetelné sklony k sadismu, nebo k týrání druhých. Zdá se, že tuto otázku kladete čistě akademicky, ale psychologie je věda empirická. Na začátku vždy musí být pozorování či měření. Do té doby je to jen otázky typu "kdyby snad možná" a na ty je též odpověď jen "kdyby snad možná". s úctou jk

ODPOVĚĎ (29.7.2008 14:11) Vážená kolegyně, děkuji za podporu. Já bych se odpíchl od Vaší věty: "Mám pocit, že mezi ně nepatřím, že o nás nestojí." Převeďme to do přímé řeči. Vy jste s reálnými sousedkami v podstatě nebyla v kontaktu. Nejedná se tedy o reálné lidi, ale o fantazijní postavy ve vaší hlavě při pohledu z okna. Fantazijní postavy sousedek ve vaší hlavě říkají: "Nepatříš mezi nás, nestojíme o tebe!" Fantazijní postavy jsou však jen loutky ve vaší hlavě, které si vedete sama na neviditelných provázcích podvědomí. Když tyto dva fakty dáme k sobě, zjistíme, že Jana říká Janě: "Nestojím o tebe. Nemám tě ráda." Všimněte si, že Vaše sebenenávist či neláska vůči sobě je uskladněná v fantazijních postavách Vašich sousedek. Kvůli tomuto předjímanému odmítnutí se taky bojíte vejít do reálného kontaktu s nimi. Tedy i na této sebenenávisti bych začal pracovat jako první. Když se přistihnete, že sousedkám vkládáte do úst takové věty: "Nestojíme o tebe, Jano!" Tak použijte behaviorální metodu stopu a ptejte se sama sebe: "Stop! Jano, proč si říkáš takové věci? Je ti smutno? Na jednu stranu se ti tam chce, na druhou nechce, viď? Ty máš strach? Buď v klidu, ono se to časem poddá..." Kromě toho je dobré si uvědomit, že Vašim sousedkám křivdíte, když jim vkládáte do úst tyto věty. Proto bych se jim v mysli i omluvil a popřál jim v duchu hezký den: "Ahoj holky, já bych se vám asi měla omluvit za to, že z Vás dělám netolerantní a nepřátelské čarodějnice. Ty vy asi nejste. Každopádně se mějte hezky, užijte si hraní s dětmi a já až budu mít na to sílu, tak se za Vám příjdu podívat." Tato technika vychází z faktu, že fantazijní postavy jsou svázány s naším prožíváním, cokoliv vyšleme směrem k fantazijní postavě, tak se k nám vrátí. Tedy když vyšlu vstřícnost, přejícnost, tak ta se odrazí od fantazijní postavy a vy sama byste měla pocítit úlevu. Inu přeji hodně zdaru... s úctou jk

ODPOVĚĎ (24.7.2008 11:39) Vážená Markéto, tady bych doporučoval vojenský povel: "Roto, na můj povel k lesu úprkem úprk." Všimněte si, že celá debata se točí okolo distribuce viny - kdo je ten špatný a vinný. Podmínkou domácího násilí totiž velice často je, aby žena vzala na sebe roli fackovacího panáka, který dostává ránu, "jen když si to zaslouží". Všimněte si, že i minimalistická podmínka partnerského soužití, aby se k Vám choval alespoň tak slušně jako k cizím lidem, je naprosto nedosažitelná. S úctou jk

ODPOVĚĎ (24.7.2008 11:37) Vážená paní Marková, Tomuto jevu se říká anhedonie a může mít řadu zdrojů. Nejprve je třeba rozhodnout, zda je za tím jedna primární frustrace, nebo naopak celá plejáda drobných. To se nejlépe pozná kontextově. I když z vlastní hlavy nejste schopna vykutat, čeho se tyto myšlenky týkají, je užitečné sledovat širší kontext, kdy se objevují, protože tyto úvahy budou obrannou reakcí na vaše typické stavy. Například pokud přicházejí typicky k večeru nebo odpoledne, může to být reakce na únavu - způsob, jakým únavu prožíváte. Stejně tak by to mohla být reakce na samotu a třeba chybějící nebo neuspokojivé partnerské vztahy. Ty kupodivu ve svém výčtu nezmiňujete. Stejně tak jestli Vás tento pocit přepadá po té, co jste si povídala s kamarádkami, které se nebaví o ničem jiném než o dětech, může to být příznak toho, že podvědomě řešíte otázku dětí. Každopádně analýza kontextů, kdy se tyto otázky objevují, vám dá odpověď, co tyto otázky znamenají. Podobně se ale projevuje i chronická spánková deprivace. O té bych uvažoval, pokud spíte méně než 6 hodin denně. Jinak pocity ztráty životního smyslu mohou též souviset s poruchami identity a mohou být citlivé na Franklovu logoterapii. Já osobně doporučuji konejšivou řízenou samomluvu, což je metoda práce s tzv. vnitřním dítětem. A ve chvíli, kdy Vás přepadne tento pocit nespokojenosti, si představte, že jste malá dvouletá Míchalka, které je smutno, necítí se dobře a která potřebuje pomoc. Tohoto dítěte ve vás se zeptejte: Míšo, ty jsi smutná. Co tě trápí? Co pro tebe mohu udělat? Co ti udělá radost? ap. Prostě zacházíte se svou bolestí stejně, jako byste konejšila malé dvouleté dítě, což předpokládám umíte dobře. S úctou jk

ODPOVĚĎ (22.7.2008 10:48) Vážený Jiří, vztahy mají svou dynamiku, nějaké přirozené tempo. Ta u většiny lidí je přibližně půl roku. Pokud do půl roku nevznikne vztah, tak rychle klesá pravděpodobnost, že vznikne někdy v budoucnu. Pokud máte chronický problém, že Vás holky mají jako kamaráda, neinvestujte do balení jedné holky více jak půl roku, maximálně rok. (Vemte si vzor z Pelíšků: "Dávám bolševikovi rok, maximálně dva!") Samozřejmě nic není nemožné, zázraky se dějí, ale v praxi nemá moc cenu na ně čekat. Pokud i po roce stále zůstáváte jen jejich kamarádem, zůstal bych jejím kamarádem, proč ne, ale rozhodně bych do ní neinvestoval víc než do jakékoli jiné kamarádky. To není tím, že by Vás ta holka využívala, ale tím, že ona v hloubi srdce od začátku ví, že u ní nepřipadáte do úvahy jako sexuální partner. Nevím, kolik je Vám let, ale obecně muže vašeho typu oceňují ženy se životními zkušenostmi, tedy ne mladé a naivní. Tedy jestliže jste mladší, nebojte, Váš čas příjde. K otázce absence mužského vzoru. Ano, bývá to problém, ale nyní budete mít sklon vidět věci víc černě, než jak ve skutečnosti jsou, a to právě proto, že se vám momentálně moc nedaří v oblasti partnerství. Ani se nebojím toho, že by se pro vás nenašla vhodná dívka, jako spíš že budete mít sklon se dlouhodobě fixovat na jednu neperspektivní holku, která už od začátku byla nepoužitelná, která už od začátku věděla, že Vás nechce. Takový zvětší části platonický vztah vás zablokuje na dlouhé měsíce či možná i roky. Vy pak nejste schopen navázat vztah s jinou holkou, a z frustrace a samoty pak rozvíjíte sebenenávistné fantazie, že jste k ničemu, že holky jsou jen na drsňáky, hulváty a egoisty. s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.7.2008 11:16) Vážená Martino, jestliže neurotické projevy dítěte se objevují kontextově, tj. vždy v souvislosti se školkou, může být opravdu problém v onom druhém klukovi. Vaším úkolem je přesněji zmapovat, jaké situace dítě trápí, tedy ho především rozpovídat. Když si bude stěžovat na jasné křivdy, tak mu dát zapravdu: "To je opravdu ošklivé. To se nedělá. Ten je ale zlobivý ap." Z této přesnější diagnostiky zjistíte, jestli se problémy točí kolem onoho jednoho kluka, nebo zda je to vícero různorodých situací. Podle toho se pak odvodí další postup. Například kontaktovat matku druhého kluka, ať vypadá jakkoli, a to ne výtkou: "Vaše dítě šikanuje naše." Ale spíš zjišťovacím dotazem: "Nemají ti naši kluci nějaký problém mezi sebou?" Od této otázky odvíjet další debatu. Je hodně pravděpodobné, že pokud onen kluk šikanuje vaše dítě, bude mít sklon se stejně projevovat i vůči jiným dětem. Bylo by dobré kontaktovat vícero rodičů a zeptat se jich na jejich zkušenosti se školkou a oním klukem. Jestliže bude zaangažováno více rodičů, je možno pohovořit i s vedením školky. Možností řešení je více, ale základem je vždy důkladná diagnostika problému. s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.7.2008 11:16) Vážená Jano, Myslím, že pravdu máte vy. I v mediaci po čtyřhodinové debatě se bere za výsledek konstatování, že jsme nedospěli ke shodě. Doporučuji upřesnit manželovi, za co se omlouváte, například: "Já se ti neomlouvám za to, že mám jiný názor. Já se ti omlouvám, že ta debata byla nepříjemná, nebo že jsem řekla nějaké věci víc agresivně, než bylo třeba. Zkrátka, abych zdůraznila, že existují věci, ve kterých se neshodneme, ale to nic nemění na zbytku našeho společného života, kterého si vážím." Ještě si dejte pozor na management vzdálenosti. Pro vás asi slouží omluva jako signál ke sblížení. Váš muž v těchto chvílích touží po větší vzdálenosti a rozhodně se nechce sbližovat, obřadně si odpouštět a natož se objímat. Zde bych doporučoval respektovat jeho odtažitost a nechat ho v klidu. Jeho potřeba sblížení se spontánně objeví až se zklidní (třeba za tři dny). s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.7.2008 11:11) Vážený pane, psychologie je do značné míry věda o tom, co se nestalo. Položme si tedy otázku: "Co se nestalo?" Například nenapsal jste mi větu: "Rád bych se zeptal na normalitu problému pěti prstů na ruce. Mám pět prstů na pravé i levé ruce, ale cítím se normálně." Statisticky vzato obě věty by měly mít stejnou pravděpodobnost, že je vyslovíte, nebo že na ně budete myslet. Určitě mi dosvědčíte, že vaše hlava je zatížená více myslet o nevěře než o tom, že máte pět prstů. Z toho vyplývá, že pro vás nevěra není neutrální téma, něco běžného, normálního, o čem se nepřemýšlí. Otázka nevěry je pro vás patová otázka. Důvod je prostý. V člověku se perou dvě přirozené, ale protichůdné tendence - jednou jsou přitažlivé síly k druhému pohlaví a tou druhou je potřeba chránit svého partnera. Obě tyto potřeby má každý zdravý muž ve vrchovaté míře, protože ho jimi obdařila evoluce. Jestliže muž podvádí svou ženu, tak drásá svou potřebu tu samou ženu chránit, aby jí nikdo a nikdy neubližoval, ani on sám. Jestliže jí ubližuje, ať chce nebo nechce vyvolává to v něm pocity viny, se kterými se pere. Výsledkem je tzv. reaktivní výtvor, jak by řekl Freud. Tedy například otázka, kterou jste mi položil. I ta je reakcí na boj, který se ve vás odehrává. Osobně si myslím, že nejlepším řešením této patové situace je sanovat a opravit primární vztah, i když připouštím, že vždy je to složité a někdy to i nejde. Na druhou stranu nevěry zdrojové problémy také neřeší, spíš je ještě násobí. S úctou jk