ODPOVĚĎ (5.11.2009 11:02) Vážený Lokutusi a všichni čtenáři, rád bych nějak souhrně zareagoval na toto i podobná díky. Jsem opravdu rád. Všechny své práce se snažím psát pro Vás tak, aby byly o něčem: úsporně, čitelně a zábavně - abyste neztráceli čas s plky, rozumněli mi, co chci říci, a když se mnou třeba nesouhlasíte, tak abyste se alespoň zasmáli. Když jsem v roce 1997 řešil rozpad mého vlastního vztahu, tak jsem měl na Boha strašný vztek, že mě hodil do takové šlamastiky, a chtěl jsem po něm, aby mi alespoň řekl, proč se to všechno děje. Samozřejmě Bůh je velký mlčoch, tehdy mi toho moc neřekl. Tak jsem jen útočil na jeho fantazijní postavičku ve své hlavě a vztekal se, že se chová symetricky k mým náladám a stavům, zatímco reálný Bůh si mlčí, mlčí, mlčí... Ano, odpověď od reálného Boha přišla až po letech. Vidím totiž, že ta šílená bolest, kterou jsem tehdy procházel a kterou sami velmi dobře znáte, mě donutila, abych se věnoval oblasti, která mě nikdy nezajímala – partnerských rozchodům. Dnes vidím, že výsledky té bolestné práce jsou k užitku Vám. Vrací se mi často jedna věta od Tomáše Akvinského ze Summy theologické: „Synovi jest vlastní býti poslán.“ Ano, stejně jako svého Syna poslal na kříž, aby nás vykoupil, tak i nás – své adoptivní děti – občas posílá do hourcích pekel, abychom z toho vykutali lepší svět, než byl před tím... Jsem rád, že v těch horoucích peklech Vám mohu ulehčit alepoň radou. I mně by se tehdy hodila... s úctou a díky jk

ODPOVĚĎ (5.11.2009 10:27) Vážená Dano, To je složitý dotaz, protože není jasno, co by se stalo, kdybyste se mu teď – po popisované osobnostní změně - zcela oddala, kdybyste si ho připustila k tělu. Vrátil by se? Nebo by opět jen trapně kolísal v krajině „já ti asi nevím, jestli tě jako ještě chci“? Obávám se, že odpověď nezná nikdo. V takových případech doporučuji tzv. řízené riziko. Například když jdete do kina, nevíte předem, jestli to náhodou nebude kravina, ale Váš risk je omezený – řízeně riskujete ztrátu, kdy můžete přijít o jeden večer, 200 Kč a eventuálně pár dnů Vás budou honit nepříjemné vzpomínky. Nic víc, a to je sympatické. Udělejte to samé ve vztahu s manželem. Řekněte si, kolik jste ochotná do toho vztahu ještě investovat v jakékoli jednotce – v penězích, citech, slzách, sevřených žaludcích, měsících ap. Pak jděte a v rámci těchto limitů udělejte vše proto, aby ten vztah dobře dopadl. Zkuste získat svého muže zpět, vyspěte se s ním, zkuste jet na společný výlet s dětmi, kupte mu virník nebo medvídka mývala... Buď to vyjde, nebo ne. Ale vy budete mít jistotu: „V rámci rozumných mezí jsem udělala vše, co bylo v mých možnostech, abych to zachránila a mohu s čistým svědomím konstatovat, že to a) jde – b) nejde.“ Nehodící pak v budoucnu škrtnete. s úctou jk

ODPOVĚĎ (22.10.2009 10:12) Vážená Marcelo, nechápu, proč se domníváte, že by to měla být krize středního věku? Alespoň z Vašeho popisu tam nevidím žádnou indicii pro tuto diagnosu. Též mě zaráží, že odcizení od manžela berete jako hotovou, nezměnitelnou věc. Možná důvodně, ale přesto je to životní katastrofa. Mít uspokojení partnerských potřeb rozstrkané po celém světě, po různých lidech je vskutku zoufalost. To je jako mít omáčku na talíři, knedlíky u sousedů a příbor zapíchlý v záhoně. Tak se prostě nedá obědvat. Odříznout se od manžela znamená být praktická vdova, tj. vdova, jíž muž dosud neumřel. Neschopnost opustit milence se mi tedy nejeví jako krize středního věku, ale jako frustrace prachobyčejné potřeby plnohodnotného vztahu. Otázka je, jestli se nepokusit o to nejjednodušší řešení – sanovat vztah s manželem. Šlo by to? Zvažte to. s úctou jk

ODPOVĚĎ (22.10.2009 10:05) Vážený Pavle, je hezké, že jste četl Partnery a rozchody, ale tím spíš bych čekal ve Vašem popisu nějakou přesnější diagnostiku Vašeho soužití. Vaší ženě buď muselo něco chybět, nebo teď něco řeší, třeba osobnostní zrání. Problém je v tom, že do své ženy zjevně moc nevidíte. Víte jen, že výlety budou zástupný problém. Dám Vám příklad: Ona o rozchodu mluví, jen když na ni tlačíte. Takže je téměř jisté, že to není „snaha zlegalizovat její vztah“, ale pouze jakási plácačka na Pavla, aby jí dal pokoj a netlačil na ni. Tedy zdá se, že asi často jdou Vaše úvahy zcela špatným směrem. Zkuste se zeptat třeba nějakých kamarádek – žen, aby Vám zkusily rozklíčovat, co Vaše manželka asi cítí. Pozor, psychologie se nedá dělat halabala. Jakmile si dáte špatnou premisu, dospějete k nesmyslným závěrům, a pak se v tom nevyznáte už vůbec. Myslím, že zmíněný psycholog Vám to jinak řekl správně. Jsou chvíle, kdy nemůžeme dělat nic. Přesněji řečeno, nemůžeme dělat nic pro zlepšení vztahu, ale to nám nijak nebrání, abychom udělali spoustu věcí pro zhoršení či zničení vztahu. To myslím, že je Váš případ. Když nevíme, co je za tím, když nemáme dostatek informací či uspokojivou diagnostiku, tak si musíme dát především záležet, abychom to nebyli my, kdo tomu nasadí korunu. Takže na Vašem místě bych přestal se špionáží ženy a vrátil bych se k taktice, kterou jste již zkoušel: „říkal jsem si, že je to její svědomí, co dělá“. Počkal bych. Pokud se to má rozpadnout, ať to rozbije ona, ne vy. Jen v případě, že byste tak trpěl samotou, kterou byste nemohl vydržet, tak bych zvažoval jiné řešení. s úctou jk

ODPOVĚĎ (16.10.2009 11:34) Vážená Jarmilo, držel bych se heuristického pravidla: „Do 18 let chráníme děti před rodiči, od 18 let chráníme rodiče před dětmi.“ V minulosti se říkalo „dvacetiletý muž“, dnes říkame „dvacetileté dítě“. Psychicky dítě ano, ale právně ne. Bohužel tito mladí po pubertě se již nedají moc řídit a často jediná možnost pro rodiče, jak se nenechat úplně zničit, je řízená separace. Pokud ale kluk nestuduje, nemáte žádnou – ani právní, ani morální povinnost – jej sponzorovat a poporovat v jeho zahálčivém životě. Teď je na čase udělat mezi ním a sebou neviditelnou mříž, skrze kterou mu podáte jen to, co chcete dát a nenecháte se zneužívat. To znamená, že bych mu našel nějaký podnájem nebo ubytovnu a nechal ho, ať se živí sám. To neznamená, že nemůže přijít v neděli na oběd nebo v úterý na večeři, ale musí být finančně a existenčně soběstačný, tj. bude si prát ve své pračce, vařit ve své mikrovlnce ap. Chtěl bych Vás upozornit na jeden fakt. Pokud Vy zcela vědomě a cíleně nenastavíte pevné hranice mezi sebou a jím, nastaví je za pár let chronická a nepřekonatelná vzájemná nenávist. Takže čím dříve tyto limity nastavíte, tím spíš je pravděpodobné, že jakýs takýs vztah mezi Vámi a Vaším synem zůstane zachován. Více viz moje příručka Budování identity dítěte s úctou jk

ODPOVĚĎ (15.10.2009 10:54) Vážený Ivane, v tom málu informací, co mám, mi jedna důležitá chybí – zkusil jste s manželkou tu situaci řešit? Ví ona, slyšela ona vůbec od Vás, že jste v podstatě vdovec, jehož žena ještě neumřela? Jak na tuto informaci reagovala? Ale samozřejmě mlčte jako hrob o jakékoli platonické lásce. To je naše tajemství, o tom ani muk. :-) Je jasné, že musíte ublížit vždy minimálně dvě lidem – jedné z žen a sobě. Jiné řešení není. Ale než před tím, než Vás napadne rozbít manželství, zkusil bych ho napřed skutečně poctivě opravit, abyste měl v budoucnu jistotu, že jste zkusil vše, co bylo ve Vašich silách a nešlo to. s úctou jk

ODPOVĚĎ (8.10.2009 12:24) Vážená Markéto, přesně si uvědomujete, že ten pocit vyvěrá z pravidelného myšlení na něho. Tyto okamžiky jsou definovány určitou frustrací – úzkost, samota, únava ap., kterou by měl uspokojit právě on. Vy si ho v těchto chvílích vybavíte a snažíte se ho k sobě přitáhnout. Pak pocítíte, jak se tato představa – fantazijní postava vzpírá tomuto úsilí a vy znova pocítíte odmítnutí a ponížení. Takže místo uspokojení zdrojové frustrace se minulá bolest ještě nafoukne. Tento proces, který i naznačujete – „jako bych čekala, že se vrátí“ – je manipulace s fantazijní postavou, která obvykle vede k zhoršení nálady a protažení rozchodu do nekonečna. Pomoc je následující: 1) Oddělíte reálného člověka od fantazijní postavy, která se vám zjevuje v hlavě. 2) Sledujete okamžiky, kdy se tato postava zjevuje a jak na ni vyvíjíte nátlak, aby se vrátila. 3) Vyšlete vůči ní vstřícné gesto, kdy jí vysloveně dovolíte, aby Vás odmítla, ba třeba i ponížila. Řeknete si třeba, že jste už velká holka, že takové odmítnutí unesete, že mu přejete, aby se sám bez nátlaku rozhodl proto, co chce. 4) Necháte ji, aby se vzdálila, tak daleko, jak sama chce, ale neodhánějte ji. Když bude jen tak pasivně postávat kousek od Vás, tak ji tam nechejte být. 5) Pokud se přistihnete, že ji občas proklínáte, tak se jí omluvíte. Dejte si záležet, abyste se k fantazijním postavám nechovala ve fantazii hůř, než byste se chovala k reálným lidem. s úctou jk

ODPOVĚĎ (1.10.2009 15:25) Vážený Matouši, problém věřících je, že to, co mělo vztahy chránit či je budovat, je rozbijí. Zde je to zpověď. Buď jste spolu od začátku neměli spát, ale ne uprostřed vážného chození sexuální život přerušit. To bude mimo jiné i jedna z věcí, která Váš vztah rozbijí. Takže to nebyl nepovedený začátek, ale spíše konec. Zpovědník Vás tehdy neměl hnát od sebe, ale spíš k oltáři. Není možno vytvářet jakési „přátelství“, když Vám oběma jde o to najít životního partnera. Váš vztah teď není ani přátelství ani partnerství. Je třeba to někam posunout – buď do manželství, nebo se na delší dobu zcela separovat a hledat skutečné partnerství jinde. Teď mezi Vámi skutečné přátelství nemůže vznikout, protože jste oba vyhladovělí po vztahu. Stejně jako dva tonoucí nemohou najít společnou řeč, protože mají jiné, sebezáchovné starosti. Dále byste si měl uvědomit, že „problem maker“ ve vztahu jste vy, ne Vaše partnerka. Ta se z Vašeho popisu jeví spíše jako normální. Myslím, že ta Vás miluje, ta se svými pocity nemá problém. Naproti tomu Vy nemůžete k své partnerce najít lásku, protože ji prožíváte zdegenerovaně – jako pocity viny a výčitky. Tedy jakmile se přistihnete, že zase kvůli ní máte výčitky, tak si to přeložte do romantické řeči: „Mám výčitky, což v mém případě je projev toho, že ji miluji.“ Všimněte si, že se k ní opravdu chováte jako muž ke své ženě – materiálně ji zabezpečujete. To přátelé mezi sebou nedělají. s úctou jk

ODPOVĚĎ (24.9.2009 13:12) Vážený pane, tady je každá rada drahá. Jen tedy pár poznámek. To, co má Vaše žena, nevypadá moc na maniodepresivitu čili bipolární afektivní poruchu, ale mnohem spíše na panické ataky. Vidím, že jste spolu od osmnácti let, tzn. je to první velký vztah, tedy je dost pravděpodobné, že po smrti otce Vaše žena procházela osobnostním zráním, že hledala sama sebe. Naproti tomu nemyslím si, že se jedná o sexuální či sexuologický problém. Problémy se sexem – bolestivý styk, nechuť ap. – spíš budou reakcí na partnerské problémy. Je dost možné, že vůči Vám pociťovala odpor, a proto neměla odpovídající genitální odpověď (lidově řečeno byla málo vzrušená a „nezvlhla“). Myslím, že je rozumné, že se neukvapujete v závěrech a zbrklých činech. Především Vaše žena se rozešla s milencem – ne on s ní - a chtěla se vrátit k vám. To je plus pro Vás dva. To, co zažíváte, je jeho msta, kdy on chce využít Vašeho vzteku, abyste se s ní rozešel Vy a on ji měl pro sebe. Nebylo by moc rozumné mu v jeho manipulacích poslušně hrát druhé housle. U každé podobné krize není hlavní otázkou to, co bylo, ale především, co bude. Chce každý z partnerů v tom vztahu pokračovat? Chtějí tu krizi překonat? Pokud ano, tak většinou se dá najít řešení. Pamatujte, že manželský slib stojí na třech pilířích: „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost!“ První zmizí věrnost nebo city, ale poslední mizí vždy úcta. Snažte se tedy v tomto nelehkém období alespoň zachovat úctu. Z ní časem může zase vypučet věrnost i láska. s úctou jk

ODPOVĚĎ (24.9.2009 12:44) Vážená paní Roubalíková, muži většinou nesou rozchody hůře než ženy, i když paradoxně jsou to oni sami, kdo ve vztahu většinou udržuje větší odstup a mají sklon ho zanedbávat. Za tento paradox a mnohé jiné může fakt, že oproti ženám mají muži silnější nejen ty odpudivé, ale kupodivu i ty přitažlivé síly. Je pochopitelné, že po návrhu rozchodu prudce naroste frustrace a s ní se objeví sklony k agresi, kterou muž otočí buď proti sobě – viz. ona sebevražda, nebo proti Vám – bude Vás proklínat, vyhazovat z bytu ap. Toto obrácení agrese ven je z hlediska psychického zdraví sice trochu lepší varianta, ale stejně musíme počkat, až tato frustrace a s ní i agrese postupně opadne. Samozřejmě neznám důvody Vašeho rozchodu, ale ať jsou jakékoli, rozchod by měl být výsledkem vzájemné dohody. Váš manžel by měl alespoň říci: „Budiž, tak si jdi...“ Tato věta však často vyžaduje nějaký čas, než do ní muž dozraje. Z Vaší strany doporučuji neponižovat ho a neházet vinu na rozchod na něj: „Víš, kdybys nebyl duševní mrzák a víc jsi se staral o rodinu, tak bych vůbec nemusela odcházet. Stejně je to celé tvoje vina.“ I kdyby to byla nastokrát pravda, tak odcházejte s tím, že je to Vaše rozhodnutí, že se hledáte, že jste se zamilovala ap., ale že to s ním nemá v podstatě nic společného. Při rozchodu se totiž v zesílené míře objevuje distribuce viny – „Kdo za to může?“ Když tuto „vinu“ dokáže navrhovatel rozchodu vzít na sebe, průběh rozchodu bývá mírnější. Obrance pak má sklon brát rozchod víc jako osudovou ránu (ala „zemřela mi žena“) a ne jako svou vinu. Nemá také takový sklon se trestat. Ta jeho sebevražda může totiž také být způsob, jakým on trestá sám sebe (nebo Vás – těžko říci. Mám málo informací.) s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.9.2009 10:00) Vážený Tomáši, jedním slovem – stárnete. Bude to jen „horší“. Já jsem například jednoho krásného dne zjistil (to jsem ale byl asi starší než vy), že víc pozoruju malá prťata než jejich maminy. Tož jsem seznal, že je se mnou amen. Teď už jsem pět let v Pánu, přesněji řečeno v manželství, ale zatím si užívám. Tak uvidíte... s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.9.2009 9:57) Vážená Jano, když se Vás zeptám, jak se vypočítá kořen kvadratické rovnice, tak asi budete mít problém si na ten vzoreček vzpomenout, i když na střední škole jste ho bezpečně znala zpaměti. Proč jste tento vzorec pravděpodobně zapomněla? Odpověď je prostá - protože ho nepoužíváte a neprocvičujete. Naproti tomu na manžela zapomenou nemůžete, naopak máte ho v hlavě stále intenzivněji. Jakmile vidíme, že vzpomínka na nějakou událost nevyhasíná, ale naopak narůstá, je to nezvratný důkaz, že dotyčný si tu vzpomínku neustále přehrává, „procvičuje“ a nabijí energií. Jinými slovy problém dnes není v proradném reálném manželovi, ale v tom, co si necháváte běžet hlavou každý den. To je fantazijní manžel eventuálně jeho předchůdce. Pozorujte, kdy si tyto dva vybavíte – to bývá zpravidla, když je vám smutno, když potřebujete něco vyřešit, co dřív dělal manžel ap. – tak Vás zaleje bezmocný vztek, vy je třeba začnete proklínat a nadávat jim do zbabělců ap. Tento nával vzteku je silná emoce, která přináší mírnou úlevu, a tím podmiňuje tyto úvahy – vzpomeňte na slintající psy I. P. Pavlova. Tak vy, aniž to víte, aniž to tušíte, si vytváříte návyk pravidelně a často proklínat svého manžela, a proto na něj nemůžete zapomenout. Co s tím? Především neinvestovat energii do fantazijních postav! Jakmile se přistihnete, že si vzpomenete na manžela a ve Vás roste vztek, tak okamžitě musíte přepnout. Uvědomit si, že bušíte sama do sebe a říci si: „Jani, co tě trápí, že mlátíš do manžela? Můžu ti (já Jana) nějak pomoci?“ a nyní se takto zklidňujete a konejšíte, jako byste byla malá dvouletá holčička, kterou něco trápí. Tímto odbočením přestatene rvát energii do fantazijního manžela a ke slovu přijde proces, který jsme viděli u kvadratické rovnice – mimovolní zapomínání. Pozor tedy – cílem rozchodu není zapomenout, ale ZLHOSTEJNĚT. Tento proces nejde urychlit, ale jde, jak vidíte sama na sobě, hodně prodloužit nevhodným fantazijním chováním. Ne nadarmo naše babičky říkaly: O mrtvých jen dobře. s uctou jk

ODPOVĚĎ (10.9.2009 9:53) Vážená Vlasto, neorientuji se v časových údajích. Jednou píšete, že rok trvají hádky, pak že je to 8 měsíců... Na nějakou jasnější odpověď bych potřeboval znát dost dalších informací. Na Vaši otázku „jestli máte vůbec nějakou šanci“ víte odpověď sama: „Šanci bohužel máte.“ Kdybyste ji neměla, byla byste vdovou a bylo by Vám lépe. Vdovy totiž nemají žádnou šanci. Pravděpodobnost záchrany Vašeho vztahu sice postupně klesá, ale dokud bude muž živ tak, tato šance není nikdy nulová. Vaše situace se podobá poválečnému stavu. Válka skončila a do vesnice se postupně vracejí muži. Skoro všichni přišli do půl roku, tu a tam se vrací nějací opozdilci. Vlastě se muž nevrací – žije nebo je zabit? Nikdo neví. Je prohlášen za nezvěstného a po nějaké době, řekněme po pěti letech se prohlásí za úředně mrtvého. Udělejte to samé – prohlašte svého muže (i když se Vám občas zjevuje) za „nezvěstného“ a žijte jako čerstvá vdova – jeden rok žádné vztahy, žádný sex, žádné bujaré veselice (tyto totiž nedělají dobře na deprese). Po roce normálně hledejte nový vztah. Za dva, tři roky prohlašte manžela za „úředně mrtvého“ s tím, že si dáte předsevzetí, že i kdyby se chtěl vrátit, tak mu nedáte přednost před tím mužem, se kterým budete tou dobou možná žít. s úctou jk

ODPOVĚĎ (10.9.2009 9:51) Vážená Simono, odpověď není jednoduchá, protože nevím, proč se odtahujete. Třeba Vás varuje šestý smysl, nebo zdravý rozum, že máte vypadnout od alkoholika, násilníka, žárlivce, gamblera ap. V takovém případě samozřejmě „spaste svoje duše“ a Vaše deflektorství je třeba jen podporovat. V normální vztahu je však třeba deflektorovi doporučovat především mírnost. Když druhého odtlačuje, neměla by u druhého partnera vznikat separační reakce jako u dětí. Ta se u dospělých projevuje tím, že jsou pravidelně dvě scény či hádky – jedna, když první partner (deflektor) odchází, a druhá, když se vrácí. To znamená odchody a příchody včas oznamovat předem a dodržovat oznámený čas. Partnerský vztah se skládá z doby, kdy jsme spolu a kdy jsme od sebe. Deflektoři mají sklon nejen protahovat ten čas od sebe, ale být odtažitý i v té době, kdy jsou s partnerem pospolu. Zde je však potřeba neodfláknout ten čas, kdy jsme spolu. V této době se mu věnovat naplno, protože on pak bude nasycený a bude lépe tolerovat i ten čas od sebe. s úctou jk

ODPOVĚĎ (3.9.2009 16:02) Vážený Pavle, to je zjevně strach ze strárnutí a hlavně ze smrti. Žádné sexuální výstřelky tento strach nemohou nasytit. Osobně bych doporučoval klid. Neválčit s těmi mladými muži. Je velmi málo pravděpodobné, že by Vás Vaše žena opustila. Jen blbne... s úctou jk