ODPOVĚĎ (3.9.2009 16:01) Vážený HP, to je velmi prekérní situace, protože víte sám, že co není, může být. Vaše situace je o to horší, že se ženou nemáte děti, tzn. všechny případné rozchody jsou o to snažší. Tedy bylo by velmi žádoucí, kdybyste si mohli nějaké děti pořídit, byť i formou adopce. Váš osud momentálně leží v rukou ženy. Záleží, jak moc ona bude rozumná. Jestliže si to kamarádění sama bude držet od těla, tzn. ne častěji schůzky než jednou za čtrnáct dní, nepsat si komentující sms každý den, přání na dobrou noc, žádné ošahávačky natož líbačky. Jinými slovy ona sama musí ono „kamarádění“ držet u ledu. Samozřejmě jestli rozumná nebude, tak se jí to proti její vůli může rozjet jako cikánský povoz z kopce. Co se pak bude dít pod kopcem, je dílem náhody. Neovládá to nikdo. Vaším „paranoidním“ představám nejde za této situace moc zabránit, ani se divit. Zmírnit se dají s tím, že budete ženě důvěřovat i s tím vědomím, že Vás může zradit, že Vám může zle ublížit. Je to podobné, jako když pouštíte pubertální dítě na výlet. Samozřejmě že se může zabít, ale prostě mu musíte věřit a doufat a modlit se, aby mělo samo dost rozumu. s úctou jk

ODPOVĚĎ (27.8.2009 9:47) Vážený Aleši, mám přibližně stejný názor jak na placený sex, tak na milenecké úniky, jen s malým dovětkem. Když je frustrace hodně silná, tak Vás stejně nakonec udolá. Proto je dobře, že se snažíte problémy řešit dříve, než je skutečně zle. Mužům často doporučuji – neironizujte své ženy a buďte každý den dvě hodiny s rodinou. To není mužům vždy přirozené. Stejně tak ale musím ženám klást na srdce: Nevyčítejte a hleďte, aby Váš muž měl pravidelný přísun sexu. Ani toto není ženám vždy přirozené a musejí se do toho trochu nutit. Důležité je, aby člověk věděl, proč to dělá a že se mu to vyplatí. To znamená nemít sex jen když na to žena má skutečně chuť, ale spíš pozorovat, zda zrovna dnes není ta chvíle, kdy by jí to nevadilo, nebo kdyby jí to vadilo jen málo. Jakmile taková vzácná chvíle nastane, tak rychle zatahat muže za pifíka a nakrmit vlka. Jedině tak totiž zůstane koza celá bez ztráty desítky. Manažeři používají podobnou techniku, kterou převzali od Marka Twaina. Ten říkal, že pokud ráno sníme žábu, tak už nás ten den nemůže nic horšího potkat. Vaše žena tuto metodu zjevně nevyužívá, ale nevím, jestli si je vědoma nebezpečí a ceny, kterou za to možná zaplatí. Cenu, kterou za to zaplatilo tisíce žen – ztrátu muže a otce svých dětí kvůli milenkám či rozchodům. Už fakt, že se těmto fantazijím musíte volně bránit a drží Vás v podstatě jen morálka, svědčí o tom, že je to nebezpečí reálné. Všimněte si, že mám rady víceméně jen pro Vaši ženu. To proto, že znám Vaše pocity. Abych mohl dávat rady Vám, měl bych slyšet názory a postoje Vaší ženy. Ty ve Vašem popisu chybí. S úctou jk

ODPOVĚĎ (27.8.2009 9:39) Vážená Agneto, nemohu hovořit o přirozeném smutku, když trvá déle než 6 měsíců a zřetelně je provázán na jiné patologie. Je tedy hodně pravděpodobné, že tam bude mnoho jiných věcí, které je třeba řešit. Bohužel jinak je popis chudý, nemám žádné jiné informace pro úsudek. s úctou jk

ODPOVĚĎ (20.8.2009 9:51) Vážený Vlasto, asi reagujete na otázku Mariána z 30.11.2008? Ještě jako studenti psychologie jsme měli spolužačku, která nám – každému zvlášť – vyprávěla svůj dobrodružný život. To vždy končilo prosbou, abychom to nikomu neříkali, že lidi pro to nemají pochopení. Tak já jsem to držel v sobě jak zpovědní tajemství. Jednou jdu takhle s jinou spolužačkou a ta mi povídá: „Taky ti říkala Monika ty její báchorky o její úžasné minulosti?“ „Proč báchorky?“ „No, jak byla na misi v Afgánistánu, jak byla kapitánkou v házené, jak měla konflikt s dětmi v pasťáku atd.“ „Ty myslíš, že jsou to báchorky?“ „Já jí to taky žrala, ale pak jsme si o tom povídaly s holkama... To je prostě nesmysl. To se nedá za jeden život stihnout.“ Musím říci, že holky měly pravdu a že od té doby se dívám na drbání mnohem tolerantněji než dříve. Mimochodem drbání spolu s dobrou pamětí nejúčinnější obrannou nejen vůči podobně nemocným lidem, ale především vůči psychopatům a kriminálníkům. Syndrom barona Prášila (Münchhausenův syndrom) je tedy úporná potřeba vymýšlet si dojemné, obdiv či soucit vzbuzující příběhy o vlastní minulosti. V nemocničním prostředí existuje ještě varianta – vymýšlet či vyrábět si falešné diagnosy své či svého dítěte. Toto vymýšlení je právě ta bájivá lhavost. Onehdy mě zavolali k jednomu prý velmi smutnému případu. Muž nám asi dvě hodiny vyprávěl dojemné příběhy, které všechny měly stejný sujet: „Byl nezaměstnaný, pak mu zavolal kamarád, aby vytáhl jejich firmu z bryndy. On šel a udělal z firmy špičkovou firmu. Pak přišel zlý spolumajitel a vykopli ho. Byl nezaměstnaný...“ Nijak jsem mu neodporoval, jen naslouchal. On povídal toto dokola dvě hodiny a pak řekl: „Já vím, že mi nemůžete pomoci, ale jsem rád, že jste mě vyslechli.“ a odešel. Kolegyně do mě drcla loktem: „Co to bylo?“ „Čistokrevný baron Prášil.“ Ta jeho poslední věta byla jediná zcela pravdivá... Je spodivem, že tato porucha se vede v psychiatrických učebnicích jako porucha paměti, i když je to zjevně porucha identity. Paměť mají dotyční zcela v pořádku. Možná si vzpomínáte na případ Lukáše Kohouta, který se vydával za mluvčího Jana Kavana (http://cs.wikipedia.org/wiki/Luk%C3%A1%C5%A1_Kohout). Velmi často se tato diagnóza chybně dává v případech, kdy matky křivě obviní exmanžela ze sexuálního obtěžování. To není tzv. Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy), to je normální kriminální chování. Za svou kariéru jsem viděl pouze jen jeden jediný skutečný případ Münchhausenova syndromu by proxy, a to v případě, že babička, taky obviňovala svou snachu ze sexuálního zneužívání svých vnoučat. Jenže ta nebyla schopna náhledu, bylo to na hranici poruchy s bludy a její jednání ji samu výrazně poškozovalo. Podobně jako kverulanti systematicky obíhala úřady, kde ji s její anamnésou stejně systematicky vyhazovali. s úctou jk

ODPOVĚĎ (20.8.2009 9:47) Vážená Olgo, obraťte se na UMPOD – Ústav pro mezinárodně právní ochranu dětí; www.umpod.cz. s úctou jk

ODPOVĚĎ (20.8.2009 9:45) Vážená Petro, pro Vás a čtenáře těchto řádků z toho plyne jedno poučení. Pamatujte, že ze tří dětí se vyvede tak jedno. Jinými slovy jedno dítě je nerozmnožitelné a žije prapodivný život singla, starého mládence či panny. Druhé dítě se zabije v autohavárii, zemře na rakovinu, nebaví se rodiči ap. Teprve to třetí (samozřejmě tím nemyslím to nejmladší) je schopné si najít partnera a založit rodinu, takže prarodiče se dočkají vnoučat. Mít jedno dítě, dát mu podle svého svědomí tu nejlepší výchovu není, stejně jako u Vašeho bratra, žádná záruka, že se rodiče dočkají vděku, podpory či vnoučat. Právě na Vašich rodičích vidíte, že mít jedno maximálně dvě děti je vcelku sebevražedná tendence v naší společnosti. Viděl jsem řadu párů po krizi středního věku, kde zřetelně škodil malý počet dětí. Jinak k Vašemu bratrovi – slibotechna. Napadl mě alkoholismus, vyhybavá osobnost, přebujele emancipační snahy, strach, aby nebyl rodiči ovládán atp. Ale ve Vašem popisu o něm toho mnoho není, takže nemám se od čeho odpíchnout. Ale skutečný důvod, proč je nepoužitelný, není až tak důležitý. Vždycky totiž bude nějaký ten důvod. Proto je třeba respektovat statistiku a nepořizovat si zbůhdarma málo dětí. s úctou jk

ODPOVĚĎ (6.8.2009 9:47) Vážená paní, to je dost nešťastný příběh, protože to nasvědčuje, že jste nespokojena nejen se svým manželem, ale především osudem. Váš život jde jinudy, než si přejete. Celá Vaše osobnost řve: „Ne! Tudy já jít nechci!“ A čím víc jde Váš život mimo, tím větší vztek a agrese ve Vás narůstá proti Vašemu muži. To bývá pro muže ten nejhorší případ. Takové muže pak ženy opouštějí zdánlivě bezdůvodně, každopádně prakticky bez jejich přičinění a často i bez varování. Oni nemohou nic dělat, jen pasivně přihlížet. Pro muže z toho plyne obecné doporučení: Pro funkčnost a spokojenost manželství je lepší, když si je žena jista se svým mužem a miluje ho a on třeba váhá, než když žena váhá a muž si je naprosto jist. Nevyplácí se tedy mužům své vyvolené ženy za každou cenu balit a lámat. Každopádně to vidím buď na hodně dlouhou terapii, nebo na rozchod. Předpokládám však, že on o Vašem černém prožívání nic moc neví. Proto před tím, než se s ním rozejdete, tak bych zkusil si s ním o tom popovídat. Zřejmě nejprve vybuchne a bude zuřit, ale až tato fáze odezní, tak byste to mohli nějak zpracovat. Jako vždy doporučuji konsensuální rozchod, tj. rozchod vzájemnou domluvou. Kdy na Vaší straně bych se mu omlouval a bral vinu na sebe. Za své city bych se omlouval s tím, že ale i přijetí viny či omluva nic nemění na tom, že tam ty city jsou a že jsou z Vaší strany volně neovladatelné. s úctou jk

ODPOVĚĎ (6.8.2009 9:39) Vážená paní, ano, máte pravdu, že říkám svým klientům, že mi mohou lhát (samozřejmě pokud se nejedná o vyšetření pro úřady ap.). To přesně z důvodu, který popisujete, aby neměli tak černý svědomí, když to udělají. Jednou jsem měl klientku, která si stěžovala, že jí nevěřím. Pořád jsem se jí ptal, proč má ten pocit, jaké moje chování to vyvolává. Vymysleli jsme asi tři konstrukty, jak to vysvětlit, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsme zjistili, že z podobného důvodu jako vy měla sklon činit své problémy těžší než jsou, tzv. agravovala. Já bych osobně to psychoterapeutce řekl s tím, že chcete zjistit, proč máte pocit, že vaše problémy jsou „málo důležité“. A můžete zapřemýšlet, kdo Vás v dětství bral málo vážně, zlehčoval Vás. Potom bych rozebral i to, jak vy na toto reagujete, třeba popsanou sebelítostí, jak vás pak lež odděluje od blízkých lidí – psychoterapeutky ap. s úctou jk

ODPOVĚĎ (30.7.2009 9:49) Vážený Tomáši, Já bych se především zaměřil na potlačení cykličnosti tohoto jevu. V obdobích, kdy máte sklon se poflakovat, bych se do něčeho nutil – třeba tím, že dříve, než bych ráno vylezl z postele, naplánoval bych si, jak a co vše chci za ten den stihnout. Naopak zkracoval bych chvíle, kdy se Vám sice pracuje jako víno, ale kdy už zajíždíte do extrémů – moc unavený, moc monotónní, moc pozdě v noci ap. Extrémům bych se systematicky vyhybal, zejména bych ale zatížil den neustálou pestrou střídající se aktivitou či povinnostmi. Pamatuji si na doby gymnasiální, kdy jsem podával ve škole nejlepší výkon právě ve chvílích, kdy jsem měl nejméně času – když jsem nejvíce cvičil na piano a ještě jsem musel doma pracovat na poli, míchat beton či kydat prasata. Teprve tenhle blázinec mě dostal do trvale optimálních otáček, které se pak odrazily i na dobrých známkách. I když jsem se učil víceméně jen v autobuse či o přestávkách. Proto z Vašeho popisu mám pocit, že jste málo zatížený, že vlastně jedinou vaší aktivitou je škola a programování. To zřejmě na člověka s Vaší mentální kapacitou je málo, proto jedete svůj život stylem brzda plyn. Trochu mi to připomíná nějakého známého ing. I. Mládka, který prý spadl do studny, uměl plavat pouze motýlka a umlátil se o stěny. I u Vás se střídají okamžiky, kdy tonete kvůli nečinnosti, s okamžiky, kdy sprintujete naplno, ale jaksi pouze na metr a půl. Co se týče literatury. Sjeďte si na Internetu články na téma „procrastination“. Dále doporučuji Vaší pozornosti pozoruhodnou anglickou reversal theory (Apter Michael 1982, 1989; Kerr et al, 1993) a jejich termíny telické a paratelické fáze, které se u Vás zřejmě střídají. s úctou jk

ODPOVĚĎ (30.7.2009 9:48) Vážený pane Darelle, mohu Vás ubezpečit, že toho času naštěstí nebojuji o život, ale „jen“ o zdravý rozum. Na chemoterapii jsem byl v roce 2005. Následně sice hrozil relaps a pravda tehdy už jsem se tak trochu viděl na prkně, ale naštěstí doktoři to ještě odložili, takže jsem teď „propuštěný na podmínku“. Zdravotně jsem na tom tedy docela dobře. Díky Bohu! s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.7.2009 13:32) Vážená Pavlíno, to je učebnicová ukázka zdegenerované komunikace. Všimněte si, že jeho vyřčená věta: „Kdy už se rozejdeme?“ má význam, který by normální zdravý muž vyjádřil slovy: „Pavlínko, já ti mám tak blbou náladu... Nevadilo by ti, kdybych si dojel na ryby? Chci být chvilku sám...“ Prognosticky ale předpokládám, že se to bude spíš zhoršovat, hlavně kvůli těm čtyřem rozchodům. Jinak partnerovy rozlady bych nepřipisoval, jako vy, na vrub poruchám přizpůsobení. Ty už by za sedm měsíců měly dávno odeznít. Důkladně bych si rozmyslel, jestli s tímto mužem zakládat rodinu. Představte si to reálně: Až budete mít dvě děti a on zase spustí: „Hele, už ti to říkám sedm let, že bychom se měli rozejít...“ s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.7.2009 13:29) Vážená Pavlíno, bohužel není to zlozvyk, ale příznak zbytnělých odpudivých sil, zejména strachu a tento sklon zvyšovat vzdálenost označuji ve své knize Partneři a rozchody za deflektorství. Jev, který pozorujete, tj. při přiblížení dochází k prudkému zhoršení vašeho citu k danému mužovi, je propadová křivka. Na tuto poruchu je jedinou léčbou mírnost a mírný, laskavý tlak sama na sebe, abyste se vyvíjela žádoucím směrem. Ve zmíněné knize najdete bližší vysvětlení, zde jen pár rad. 1) Uvědomte si, že toto je porucha Vaší hlavy a ne toho kluka. Nemůžete se tedy řídit svým srdcem, protože to vždy a u každého člověka bude říkat „rozhodně ne“. Musíte hlavou odhadnout, zda je ten kluk vhodný pro vztah, rodinu či nikoli. Bohužel je nutné to řešit rozumem a ne city. Pozor, ženy jako vy mívají sklon odmítat normální muže, kteří se snaží jemně a slušně přiblížit. Naopak podléhají psychopatům, kteří si je grobiánsky přivlastní a naprosto ignorují jejich známky odporu. Takže použití rozumu je opravdu na místě. 2) Pozorujte momentální intenzitu tohoto odpudivého citu. Když je hodně silný, dejte si pauzu. Když je mírný, zkuste s tím mužem být a tzv. budovat vztah. Počítejte s tím, že přitažlivé síly jsou nezávislé na odpudivých, takže i když pociťujete k danému muži mírný odpor, tak přitažlivé síly (láska) na pozadí pomalu narůstá a časem by mohla být silnější než tyto odpudivé síly. Existují ještě další techniky, ale ty je třeba doporučovat situačně, třeba podle toho, jak to partner snáší. Zkuste partnerovi vysvětlit, jak to máte, s tím, že zdůrazníte, že je to Váš problém a ne jeho. Pak někteří muži, zvláště ti zdravě sebevědomí, vcelku tolerantně snášejí, když řeknete: „Víš, právě teď mě strašně irituje ten tvůj palec. Ale nic si z toho nedělej...“ Pak najednou zjistíte, že jen samotné vyslovení tento negativní cit neutralizuje. Podobně jako zážitky déjà vu (I když se to vysloví „deža vi“, není to žádná výpověď o znalostech Romů, ale označuje se tak pocit, že to, co vidíte, jste už někdy viděla.) mají taky sklon zmizet, jakmile řeknete kamarádovi: „Hele, já mám právě déjà vu...“ s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.7.2009 9:49) Vážený Tondo, děkuji za ocenění. Kdysi na vojenské katedře jsme se učili o palebné síle německého BVP Marder hranatého až běda. Při té příležitosti jsem vymyslel nový rozkaz: „Četo, na můj povel k lesu úprkem úprk!“ Více viz http://klimes.mysteria.cz/clanky/ostatni/armada.htm. s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.7.2009 9:32) Vážená Míšo, to samé jako u Tondy: „K lesu úprkem úprk!“ Manžel se teoreticky změnit může. Pro Vás to znamená - napřed k lesu úprk, a pokud se opravdu změní, tak se můžete vrátit. Tedy svůj úprk chápejte podmíněně - jako dočasné vzdálení se v zájmu sebezáchovy své i dětí. Pamatujte, že věta „změnil jsem se“ v praxi znamená jedině, že „byl jsem na léčebném pobytu“. Nic jiného neakceptujte. s úctou jk

ODPOVĚĎ (17.7.2009 9:25) Vážená paní, Nejsem právník, ale obávám se, že pouhý odchod táty z domu nijak neřeší odpovědnost matky spolufinancovat jeho dluhy. Jistě se proto dojděte poradit s advokátem a nejen s psychologem. Důrazně však všechny varuji před zlodějskými firmami, které lidem nabízejí „pomoc“ z dluhů tak, že je naprosto ožebračí. Pozor jsou navázány na státní správu, takže jakmile vám příjde přípis od exekutora, tak přijde i dopis takové pochybné firmy, která Vám nabízí „pomoc v nouzi“: Vaše rodina se musí od otce finančně odříznout, i když on tam stále může fungovat jako manžel či otec. Tedy s jeho svolením, ba dokonce podporou by měla matka podat u soudu žádost na omezení právní způsobilosti k nakládání s penězi, protože svou nemocí ohrožuje celou rodinu. Soud by pak nařídil psychiatrický posudek, a kdyby jí dal za pravdu, tak by ji asi jmenoval opatrovníkem otce ve finančních otázkách. Ten by nemohl dělat další dluhy a dost možná by se Vaše rodina nemusela rozpadnout, což je momentálně téměř nevýhnutné. Jestli Váš otec není soudný a nebude s matkou spolupracovat na omezení způsobilosti, pak matce doporučuji se s otcem formálně rozvést či vypořádat společný majetek smluvně, i když dál může s Vámi bydlet a jinak fungovat jako manžel a rodič. Každopádně je lepší, aby Vašeho otce zavřeli (což je nepravděpodobné), než aby se celá rodina rozpadla a Vás vyhnali exekutoři z domova (což pravděpodobné je). Každopádně dělejte všechna tato velmi tvrdá doporučení bez vzteku a nenávisti, ale z chladného zdravého rozumu. Když tyto pevné a nepropustné hranice nenastavíte včas pevnou rukou a chladnou hlavou, nastaví je za krátký čas bezmocná, ale o to zuřivější nenávist. To by jistě byla škoda. Jinak nevím, co studujete. Každopádně chcete-li uspět na trhu práce, pomohlo by Vám, kdybyste se trochu naučila gramatiku. Já vím, že je to zbytečný opruz, ale stále je to jedno z důležitých výběrových kritérií, podle který se zaměstnavatelé rozhodují. Jestli jim do CV napíšete, že Vás nikde nevzali „díky finanční krizy“, tak to opravdu není nejlepší vizitka. Jen zběžně jsem napočítal šest hrubek. s úctou jk