ODPOVĚĎ (20.11.2008 9:58) Vážená Johanko, tomu se říká patová situace. Nemůžete tam ani zpět. Opět stav praktické vdovy - citová samota a vyprahlost, ze které vyplývají i zmiňované nevěry. Z Vašeho popisu se ale zdá, že Váš muž je přecitlivělý na výtky a pocity viny. To se ale neprojevuje tím, že by na ně slyšel, ale naopak že je totálně ignoruje, stahuje se do svého světa a ke svým kamarádům. I on je ve stavu praktického vdovce a tím si vysvětluji to, jak vás neustále plísní. Za to zřejmě může popsané sexuální strádání. Nemůže se k Vám přiblížit, tak si do Vás alespoň praští nějakou tou výtkou. Kdybych mluvil s ním, tak bych mu rozhodně doporučil s tímto přestat. Bez ohledu na to, co to přinese a kolik to bude stát, vyzkoušel bych jedno. Tak půl roku bych ho vůbec nekritizoval, nevyčítal bych mu nic, odpustil bych si ironické poznámky a jakékoliv jízlivosti. Jeho chování se zřejmě trochu změní a vy uvidíte, co můžete mít zadarmo, aniž hnete prstem. Každopádně to zvýrazní i ten strašný a potlačený vztek, který vůči němu v hloubi srdce cítíte. Víte, on asi dobře cítí, že má u Vás tak velký dluh, který nikdy v životě nemůže splatit. Dvě velká pozor: A) Tento dluh nemůže umořit on, ten můžete umořit jedině vy, a to tak, že si ho uvědomíte a budete ho brát ne jako vadu na jeho kráse, ale jako svou charakterovou vadu. B) Tento dluh nevyřeší rozchod, protože ten si v podobě agrese vůči mužům odnesete do dalších vztahů, kde bude mít stejné následky - stahování se partnera. Zvážil bych možnost společné návštěvy psychologa. Předpokládám, že mezi Vám je mnoho nevyřčeného. s úctou jk

ODPOVĚĎ (13.11.2008 9:48) Vážená Jarko, Ano, vypadá to na přechozený vztah. Pokud Vám to s partnerem fungovalo šest let, byla hloupost odmítat manželství a děti. Ty by zřejmě preventivně předešly období stagnace. Pokud se rozhodnete pro nový vztah, zapomeňte na to, že zůstanete se svým dlouhodobým partnerem "velmi dobří kamarádi". To je nepravděpodobné. Spíš o něho prostě přijdete. Stejně tak je absurdní představa, že mu neublížíte. Ublížíte mu, a to tak jako že jo. Tím však netvrdím, že se s ním nemůžete rozejít, ale nelhal bych si do vlastní kapsy. Fakt, že nemůžete s bývalým partnerem žít intimně, není příliš důležitý. To je jen dané tím, že intimně žijete s někým jiným. To by se opět upravilo, kdybyste opustila nového partnera. Zamilovanost je nejlepší afrodisiakum, takže podle sexu nic nepoznáte. Bohužel narážky na stinné stránky nového partnera jsou neurčité, takže na to nemohu nic říci. Stejně tak nevím, jak dlouho s novým přítelem intimně žijete. Důležitá konstanta je trvání zamilovanosti, tj. tři měsíce. Pokud tedy popisovaná vášeň trvá déle než půl roku, je důvodné předpokládat, že to je něco víc než zamilovanost a že nového muže máte skutečně ráda. To je i odpověď na popisované pokusy se od něho odpoutat. Ale pokud již v období zamilovanosti vidíte jeho stinné stránky, tak bych byl opatrný. Ano, skákat ze vztahu do vztahu není ideální, ale u Vás by to jinak nešlo, tak to nemá cenu řešit. Pokud se ale rozhodnete vrátit se k původnímu partnerovi, musíte bezpodmínečně ukončit sex s novým partnerem, a pak bych opravdu co nejdříve uvažoval o rodině. Pokud nemusíte, tak původnímu partnerovi o tomto mezivztahu nic neříkejte. Berte to jako svou soukromou krizi. s úctou jk

ODPOVĚĎ (13.11.2008 9:44) Vážená Olivie, vy jste to, co označuji souslovím: praktická vdova. Zde nebývá otázka, zda se rozvedete, ale spíš kdy. Bohužel tito muži, i když udělají opravdu vše, co je v jejich silách, aby rodinu rozbili, přesto po případném rozchodu pláčí, že je rodina to nejdražší, co mají, a že si bez ženy a dětí nedokáží představit svůj život, že ta léta chodil domu pozdě, aby vydělal peníze a zabezpečil rodinu atd. Obecné doporučení pro muže je jasné - věnujte rodině alespoň dvě hodiny plné pozornosti každý den. Ten Váš, ale asi taky bude muset dovést rodinu do hrobu, aby si ujasnil žebříček hodnot, protože jak známo muži řeší rodinné problémy zásadně čtyři hodiny po dvanácté. Nicméně z Vašich řádek nejsem schopen určit, jak jinak funguje jako partner, co víkendy, co jeho chování k Vám atd. To je mnoho otázek, podle kterých bych dimenzoval své rozhodnutí. Každopádně ten poznatek o jeho malé flexibilitě a pomalosti nasvědčuje, že z jeho strany to není naschvál ani jiná žena. Proto bych se zamyslel nad tím, jak Vaši samotu prohlubuje tento zápas s ním. Čím více se ho snažíte předělat, tím více se vedle něho budete cítit osamělá. Nemá totiž cenu převychovávat kozu, aby nedělala bobky, kudy chodí. Čím více energie do takového marného počinu investujete, tím víc pocitů zmaru budete mít, které samozřejmě budete připisovat jemu. Čím víc se bude cítit vinný, tím později bude mít sklon se vracet z práce domů. Takže je nebezpečí, že soustavným tlakem a výtkami to ještě zhoršujete. s úctou jk

ODPOVĚĎ (6.11.2008 10:09) Vážená S.B., toto sbližování je možné, ale je opředeno ne jedním úskalím. Zrádné třeba je, že čím víc se proces sbližování daří, tím víc se paradoxně cítí nespokojený ten partner, který tlačí na pilu. Tím je teď Váš muž. Tedy je třeba ho trochu zklidňovat, aby nešílel, že to jde pomaleji, než by si přál. Jestliže byl manžel autoritativní, je otázkou, jak moc se poučil a jak se od té doby změnilo jeho chování. Tedy bych doporučoval postupné sbližování s tím, že během společných akcí si budete moci ověřit, jak moc je jeho osobnostní změna trvalá. Každopádně zde asi nemá smysl uměle vytvářet časový odstup. Sbližování může započít ihned, jen bych doporučoval pozvolné tempo. Přibližně, asi jako byste spolu randili. To byste asi také nešla hned do postele či do společného bydlení. s úctou jk

ODPOVĚĎ (6.11.2008 10:02) Vážená Petro, fakt, že se Váš muž spí doma každý druhý den už dnes s minulostí moc nesouvisí. To bude opravdu spíš tím, že sám má nový vztah a rozhoduje se mezi dvěma rodinami či životními cestami. Avšak je pravda, že při případném návratu k Vám si bude muset vytvořit nový vztah nejen k druhému dítěti, ale i k Vám. Proto je dobré přiznat mu na rovinu svoji část viny. Nicméně okázalé sypání si popele na hlavu není nutné, protože to stejně nemá větší vliv na případný jeho návrat či odchod. Prostě bych nehrál hru na fackovacího panáka - kdo je tím vším vinen. Na Vaši dnešní situaci bych se podíval tímto prizmatem: Představte si, že Váš muž je po autohavárii. Teď už je jedno, jestli jste ji zavinila vy, on či někdo třetí. Teď leží v nemocnici v kómatu. Je opentlený nejrůznějšími hadičkami, vedle pípá EKG a nějaký válec do něj pumpuje vzduch. Zkrátka JIPka. Vy jdete za doktorem a ptáte se: "Probere se někdy?" Víme všichni, že toto nám žádný doktor nezaručí: "Víte, paní, je to vážný, ale uděláme, co bude v našich silách..." Jednu věc v té situaci ale rozhodně neuděláte: Nevezmete nůžky a neodstřihnete manžela od hadiček a přístrojů. Neudělala byste to na JIPce, nedělejte to ani tady. Prostě i zde si počkejte, až to za Vás rozhodne někdo jiný - Bůh, osud, vyšší moc ap. Vy udělejte to samé, co by udělal doktor - vše pro záchranu, co je ve Vašich silách. Když se pak ohlédnete zpět, budete mít jistotu, že jste to nebyla Vy, kdo manžela dorazil. To vše teď znamená být principiálně vstřícná a trpělivě vyčkávat, dejme tomu půl roku. Po půl roce uvidíte, kam se věci posunou, a pak uděláte novou velkou bilanci a revizi svého chování a postojů. s úctou jk

ODPOVĚĎ (6.11.2008 10:01) Vážený Pavle, Vám i jiným se musím omluvit. Měsíčně stíhám tak 10 - 12 odpovědí, ale dotazů je na 60 měsíčně. To není v silách jednoho člověka. K sakům. Mám asi čtyři saka: červené, zelené, modré a černé. Modré mám v práci ve skříni, když je třeba. Černé a červené občas nosím, protože k nim mám kravatu odpovídající barvy. U toho zeleného jsem si koupil kravatu teprve nedávno, tak jsem ho nemohl nosit. Jinak (tmavě) červenou barvu mám prostě rád. Jaká je psychologická interpretace červené barvy, moc nevím, protože projektivní testy, zejména Lüscherův test barev, se mi moc nepozdávají. Zkuste se raději zeptat nějakého mého kolegy podle vtipu: Potkají se dva psychoanalytici. Jeden povídá. "Vidím, pane kolego, že se máte dobře. Nevíte náhodou, jak se mám já?" :-) s úctou jk

ODPOVĚĎ (30.10.2008 10:18) Vážený pane! Nutíte mě trochu, abych zafušoval do teologie. Tak snad mě nikdo nebude kamenovat, když se o to pokusím. Předpokládám, že Vás zajímá odpověď z pozic křesťanství. Tam by asi teologická odpověď zněla, že Bůh amputace stejně jako jiné zlo od člověka neodvrací, protože se k tomu jednoduše nikdy nezavázal. Sousloví Starý či Nový Zákon jsou nepřesné překlady (viz Tresmontant). Například Slováci to překládají přesněji jako Stará či Nová smlouva. Obsahem žádné z nich není, že Bůh bude chránit člověka před nemocemi či fyzickým utrpením. Řečeno lapidárně teologicky - Bůh neochránil svého vlastního Syna před tou nejpotupnější smrtí, kterou si Žid dokázal představit, tj. smrtí na kříži, proč by nás měl chránit před amputacemi či jinými chorobami? Pokud se objevuje jakýkoli zázračné uzdravení, tak je to vždy bonus, něco extra, na co není takříkajíc právní, smluvní nárok. To je též universální odpověď na otázky: Proč se Bůh může dívat na války, koncetrační tábory či na trpící děti v našich dětských domovech. Bohužel odpověď z pozic pastorální psychologie je složitější. Každý věřící při svém náboženském zrání si prochází celou řadou fází. Podle Osera je obsahem jmenovitě té druhé, že člověk očekává jakýsi směnný obchod s Bohem podle zásady: "Do ut des" (Dej, abys dostal). Tedy i zralý člověk podvědomě často očekává, že když bude zachovávat všechna přikázání a bude se snažit být vzorným křesťanem, že za to dostane nějaký bonus, který by jinak nedostal. Třebas nějakého to zázračné uzdravení navíc. Toto je ryzí náboženská pověra. Bohužel s ní musí zápasit každý věřící a v podstatě se jí nikdy zcela nezbaví. Stejně jako se za celý život nezbavíme sklonů k manipulacím ap. Například Kristus kritizoval apoštola Petra za očekávání, že Mesiáš bude uchránět utrpení a potupného zabití. Toto falešné očekávání kompenzuje i podobenství o štědrém majiteli vinice, který dává stejnou mzdu nádeníkům, kteří pracovali celý den, i těm, kteří pracovali jen jednu hodinu. Jestli jsem to správně pochopil, Vaše otázka má ještě jeden aspekt, a to, že předpokládáte, že zazračné uzdravení amputované končetiny je průkaznější zázrak než uzdravení člověka, který byl od narození slepý, ale měl nějaké oči, či byl ochrnutý, ale měl nějaké končetiny. Osobně si myslím, že je jen náhoda, že evangelia nezaznamenávají takovou formu uzdravení. Avšak zázrak nasycení 4000 lidí ze sedmi chlebů však obsahuje aspekt zmnožení objemu chleba - z jedno chleba se nasytily tisíce lidí a ještě zbylo pár košů zbytků. Evangelia pak zaznamenávají, jak mizivý dopad měl tento zázrak nejen na psychiku lidí a farizejů, ale i na samotné učedníky (viz osmá kapitola Markova evangelia). Obávám se, že v těchto okamžicích se Ježíš sám přesvědčil, že cesta mimořádných zázraků je naprosto k lichá - nikoho nedokáže udělat lepším. Nakonec bychom brali zázraky stejně automaticky, jako dnes z mikrovlnky za minutu vytahujeme horké jídlo. Dřív něco nepředstavitelně zázračného bereme jako každodenní triviálnost, která nám nezabrání lhát, krást, rozvádět se či vraždit. Myslím, že tento fakt je i důvod, proč se Bůh nikdy nezavázal k zázračným uzdravením či mimořádné ochraně člověka. Zázraky jsou zkrátka zbytečné. s úctou jk

ODPOVĚĎ (30.10.2008 10:11) Vážená JM, Žádný muž, tedy ani ten Váš, nechce žít s "blbou krávou". I když to říká, v hloubi srdce si to určitě nemyslí. Kvůli "blbé krávě" by totiž nebrečel a nepáchal sebevraždu - "blbou krávu" může mít kdykoli. Jinými slovy můžete si být jista, že pro něho nejste "blbá kráva". Tím spíš však nepochopitelné jeho chování, kdy on dělá vše proto, aby Vás odehnal. Chce si Vás udržet a všechny jeho aktivity mají opačný efekt. Důvod, proč to instinktivně dělá je dvojí. Je-li pravda, co popisujete, pak je to hulvát a frustrace jeho primitivnost ještě zesiluje. Druhým důvodem je distribuce viny, jejímž výsledkem je inhibice, útlum, který popisujete: "Jsem vedle něj úplně bez vůle, nevím kde začít." Tato inhibice je pro něho zčásti výhodná: Kdybyste se totiž dala trochu dohromady, tak byste jej opustila. Proto Vás musí neustále ubíjet a urážet. Ubitá žena není schopna ničeno. Za předpokladu, že to, co píšete, je pravda a že ho opravdu chcete opustit, mám pro Vás tuto radu: Hrajte dvojí hru. Na venek dělejte jako by nic. Zachovejte veškeré aktivity jako doposud. A mezitím si připravujte půdu na odchod - možnost bydlení jinde, kontaktujte sociální pracovnice, organizace na pomoc týraným ženám atd. To od Vás vyžaduje velkou kázeň. Především držet jazyk za zuby a netrousit ironické poznámky. Když nebudete vyzařovat varovné známky odchodu, on bude mít pocit, že se nic zvláštního neděje a nebude Vás tak intenzivně ponižovat a vy budete mít klidnější hlavu. Až budete mít sílu, tak mu to prostě oznamete a jděte. Nebo se odstěhujte, když bude na pár dní pryč. Samozřejmě, že si vyslechnete věty, že to bylo nefér a že jste ho měla varovat a že mu máte dát ještě šanci. Ale ty můžete ignorovat, stejně jako citové vídírání sebevraždou. Je minimální pravděpodobnost, že to uskuteční. Faktem je, že varovaný byl asi tisíckrát, a všichni víme, že vztahy se snadno rozpadají, když se k blízkým chováme hůř než k cizím lidem, a to je jeho případ. Existuje ještě tvrdší metoda, kterou nedoporučuji, pokud je zbytí. Přizvěte si milence na dobu, kdy se vrací domů. On Vás přistihne in flagranti a jeho přirozená obranná reakce je aktivační. Tedy se rozzuří a vyhodí vás z bytu vysokým obloukem a bude Vás obřadně trestat tím, že Vás bude od sebe odhánět. To má jednu výhodu, nebude Vás přemlouvat, abyste zůstala, alespoň do té doby, než ho to přejde. s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.10.2008 9:31) Vážená Susi, toto není hysterie, ale astenie, někdy zvaná též dráždivá slabost. S hysterií nemá kromě této povrchní podobnosti nic společného. Je to víceméně reakce naprosto unaveného psa - když ho zaženeme do kouta, tak nás pokouše, i když jinak nemá sklony k agresi. Váš partner používá zcela chybě metodu pevného objetí, která zde dělá víc škody než užitku. Mnohem důležitější by bylo vysledovat, jaký je obvyklý scénář Vašich výbuchů. Každopádně se zdá, že je toho víc, než se dá zvládnout poradenstvím. Přímo na psychiatrii to také nevypadá, spíš bych obešel několik psychologů a našel si terapii, která by mi sedla. s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.10.2008 9:28) Važená Manilo, to je z jeho strany poctivá bigamie. Naděje na rozvod po 3,5 roku je víceméně nulová, spíš je pravděpodobnější, že se Váš vztah přechodí a do několika let se tak jako tak rozpadne. Souhlasím s Vámi, že pravděpodobnější je rozchod z jeho strany. Osobně bych doporučoval rozchod z Vaší strany s tím, že budete muset vyměnit nejen milence, ale i trenéra, možná i řadu přátel. Nevím, jestli je u Vás reálné doporučovat vdovský čas, tj. partnerskou abstinenci tak alespoň půl roku. Pokud jste si jistá, že sama nedokážete vydržet, tak budiž najděte si vztah na přežití. Ale pozor, abyste si nezopakovala to samé. Chcete-li vydržet rozchod, je dobře vědět, co se bude dít. Zkuste někde sehnat moji knihu Partneři a rozchody, než bude další dotisk, a přečtěte si, jakými fázemi budete procházet a co je dobré dělat či spíš nedělat. s úctou jk

ODPOVĚĎ (23.10.2008 9:25) Vážený Filipe, věkovým rozdílem to není, ten je vcelku optimální. Vypadá to na přechozený vztah, který přichází okolo šestého roku trvání a projevuje se ztrátou subjektivní jistoty - najednou "neví, co chce. " Nedoporučuji protahovat vážné známosti do založení rodiny nad dva roky. Mívá to tento průběh. Kromě tohoto faktu se zdá, že sebeobviňování opravdu není na místě. Pro posouzení možnosti návratu bych potřeboval více informací o Vaší partnerce a jejím novém vztahu. s úctou jk

ODPOVĚĎ (16.10.2008 10:11) Vážená paní, máte pravdu, je velice těžké říci, jaká fáze rozchodu toto je. Totiž ona je otázka, zda to vůbec rozchod je. Nevěrní muži zpravidla rozlišují sexuální partnerky do dvou kategorií na řádné a mimořádné. Řádná je manželka. Milenka je mimořádná. U Vás se tento rozdíl stírá, takže to mnohem spíše vypadá na bigamii než na rozchod či prostou nevěru. A jak jsem pochopil, to jestli mu to budete tolerovat zřejmě nezávisí na Vašem žaludku, ale spíš na faktu, že jste závislá na jeho financích. Zde prostě chybí síla, která by Vašeho muže tlačila do pevného rozhodnutí pro jeden vztah, takže vlastně vznikají dva neuspokojivé a fakticky nefunkční vztahy. Fakt je ten, že Vaše vyjednávací pozice je slabá. Máte víceméně tři strategie: 1) být milá, vstříná, aby Váš muž byl nucen volit mezi milou manželkou a rodinou versus (milá či nemilá) milenka. V těchto situacích mívá zpravidla z dlouhodobého pohledu silnější pozici manželka. 2) ultimátum. Odříznout se od něho a modlit se, aby se mu začalo stýskat natolik, aby se vrátil. 3) Žárlivecká scéna non plus ultra. Tu můžete ztropit jemu, jí, zaangažovat do toho rodiče, přátele, příbuzné… Tedy využít sociálního tlaku a jiných pák na odstrašení jeho či milenky. U druhé a třetí verze je však reálné nebezpečí, že to může být poslední kapka - poslední gesto či scéna, které si ve vztahu dovolíte. Takže trochu nepředvídatelná hop-trop akce. Osobně mě mrzí, že nemám jasné pravidlo, jak předem odhadnout úspěšnost prvé či druhé varianty. Vzhledem k tomu, že ten vztah je již hodně rozbitý, bych se spíš přiklonil k té první variantě. s úctou jk

ODPOVĚĎ (16.10.2008 10:00) Vážená Jarmilo, těžko říci, zda je toto otázka pro psychologa, právníka či policii. Jestliže se jedná o domácí násilí, tak je možno s pomocí policie vykázat manžela z domu se zákazem se přibližovat. Psycholog zde bývá málo platný, protože Váš muž odchází s pocitem, že ostrouhal, že je v nevýhodě, tedy má sklon si urvat satisfakci. Tou může být právě ten teror. Tento pocit ztráty se dá těžko odstranit či "rozmluvit". To je prostě faktum. Ale kdo ví, může tam být i jiná motivace. Domluvte se právníkem, zda má smysl žádat soud o úpravu poměrů kvůli tomuto stavu. Osobně se domnívám, že je zbytečné s mužem zápasit. Klidně bych hrál ústupovou strategii a 1. 4. 2009 bych ho za asistence policie nemilosrdně vykázal z bytu a hned na to vyměnil zámky. s úctou jk

ODPOVĚĎ (16.10.2008 9:50) Vážená paní, toto je velmi podobný případ jako přechozí. Je sebevražedná loterie vstoupit do vztahu s někým, kdo se právě rozešel. Zde bych však ukázal na jinou chybu, která se často opakuje: Jakmile je problém, tak se práskne dveřimi a hned se stěhujeme. Udělal to Váš partner, teď i vy. Problém rozestěhování spočívá v tom, že komunikace mezi reálnými lidmi se rozbije a přesune se do fantazie, kdy si lidé povídají s fantazijními postavami. To jsou jen produkty jejich hlavy, které kopírují jejich neutěšěné stavy. Takže čím je člověku hůře, tím hnusnější vzpomínky na vztah si v hlavě přehrává. Tento mechanismus stál i za zřejmě zbytečnou hrdostí manželky Vašeho partnera. Máte pravdu, nyní se čeká na to, zda dozraje Váš partner. Je to jak v pohádce Sůl nad zlato čekání na teplý severní vítr, jinými slovy čekání na Godota. Z předchozího příkladu Michala vidíte, že Godoti se občas vracejí. Bohužel i občas nevracejí. . . s úctou jk

ODPOVĚĎ (9.10.2008 9:59) Vážený Michale, bohužel jste učebnicová ukázka, jak fungují polovztahy po rozchodu. To jsou ne vážně míněné vztahy na přežití, které zprvu nejsou směřovány k založení rodiny. Naši předci měli moudré opatření - vdovský čas. Když partner umřel, tak ne církev či náboženství, ale bonton nařizoval, že dotyčný nesmí rok s nikým chodit ani se oženit. Sice se to vždy zdůvodňovalo ještě nevychladlou nebožkou ženou či mužem, ale hlavní důvody byly spíš ohledy na pozůstalého partnera. Tento totiž nebývá schopný nového vztahu. Toto je vidět i u Vás. Vaše nová partnerka Vás zná jako mnohem horšího muže, než jaké jsou Vaše optimální předpoklady, protože Vás potkala ve chvíli, kdy jste vůbec nebyl zralý na nový vztah. Ať Vám tedy vezme partnera smrt, těžká nemoc nebo rozchod, doporučuji obecně dodržovat vdovský čas. Když ne rok, tak alespoň půl roku bez partnera, pokud možno i bez sexu. Hlad je nejlepší kuchař a urychluje tak zrání a přípravu na nový vztah. Polovztahy na přežití mají tu nevýhodu, že jednostraně a nepředvídatelně přerůstají v neopětovanou touhu po trvalém vztahu. To nejprve postihlo Vaši partnerku, která vytrvale, leč marně usilovala o přerod polovztahu do pevnější podoby. Když to vzdala, tak podle pravidla každý chvilku tahá pilku, jste přebral štafetu Vy a teď byste rád původní polovztah překlopil do pevného vztahu. Vašim úkolem je nyní posoudit, jak moc vážně mínila Vaše partnerka ten rozchod a nakolik to bylo jen podmíněné gesto: "Jestli se nezměníš, tak rozchod. " Bohužel je polovztahem dost zmrzačená, takže její ochota další investice do Vašeho vztahu bude spíš malá. Myslím, že by se teď vyplatila nějaká Vaše investice do vztahu, ať to vyjde nebo ne. Viděl jsem podobné případy, kdy se to podařilo. s úctou jk