František Vízner, jehož dílo ocenili dříve Američané než Češi, by se v příštím roce dožil osmdesáti let. Autorskému ručně broušenému sklu se věnoval od šedesátých let minulého století. Vázám, mísám a talířům, jimž se oddal ve své tvorbě, říkal důsledně „moje nádobí“. Jeho objekty jsou ve sbírkách největších muzeí světa, mimo jiné v Louvru či Metropolitním muzeu v New Yorku. V roce 2009 byl uveden do Síně slávy Czech Grand Design.
* Máte některý kus z otcova „nádobí“ zvláště oblíbený?
Nedokážu jmenovat pouze jeden. Každý mě oslovuje jinak. Tatínek se zabýval základními prostorovými tvary, krychlí, válcem, koulí, jehlanem... a jejich geometrickou studenost zlidšťoval detaily. Když vyslovíte František Vízner, většina lidí si vybaví mísu se špičkou z broušeného olovnatého skla. Když se na ni podívám, nevidím jen kapku vody, která padá, ale i princip východní filozofie jin-jang, pobídku k meditaci. A tak to mám s každým jeho skleněným předmětem. Teď mě napadá, že bych přeci jenom jeden mohla jmenovat: zelenou mísu se dvěma čočkami. Říkal jí „prdelka“.
* Pojmenovával si mísy, vázy, talíře?
Jenom v soukromí. Ušatka, rohatka, břit, špička, bonbonek... podle tvaru, nijak
* Je to trochu paradox, že člověk, který se vyučil sklářem z donucení, se stal ikonou českého sklářství. Vyprávěl vámněkdy, jak se to přihodilo?
Spíš jsem si ten příběh poskládala z jeho kratších vzpomínek. Synovi kulaka ze statku u Mělníka dali komunisté v padesátých letech minulého století na vybranou: buď se staneš horníkem, nebo sklářem. Sklo bylo tehdy důležitým vývozním artiklem. Dal přednost sklu. Nakonec se mu obor zalíbil.
Zleva: Mísa, 2000. Broušené optické sklo. Mísa, 2010. Broušené optické sklo. Mísa, 2001. Broušené opalínové sklo.
* V Novém Boru se vyučil malířem skla, později ale mnohokrát tvrdil, že malování na sklo ho nebavilo.
Měl rád sklo jako materiál, nikdy mi ale neřekl proč. Jeho zaujatost materiálem asi souvisela s tím, že vyrostl na vesnici, kde život nebyl lehký, ale byl jednoduchý. Promítal se do něho vztah k přírodě, ke zvířatům, ke střídajícím se ročním obdobím. A k živobytí na venkově byly mimo jiné nutné silná ruka, nástroj, materiál a konec konců i přirozený cit pro formu. V učení ho však nenadchlo ani broušení skla. Když viděl, v jakých podmínkách brusiči pracují, jak je to namáhavá a špinavá práce, myslel si, že by to nikdy nemohl dělat. Nakonec se broušení skla stalo jeho tvůrčí činností.
* Dříve než se začal věnovat ateliérovému sklu, pracoval ve sklárně v Dubí u Teplic, později přejmenované na Sklo Union, kde se vyrábělo lisované sklo. Odtud odešel do Škrdlovic, do sklárny zaměřené na hutní sklo. Co vyprovokovalo jeho odchody?
V Dubí to měl moc rád, ale měl víc nápadů, než sklárna dokázala realizovat, a tak po pěti letech odešel na Vysočinu. Ve Škrdlovicích to bylo jiné, ale zase mu vadilo, že nemůže nést stoprocentní odpovědnost za konečnou podobu předmětu, ta závisela na zručnosti řemeslníků. Ve čtyřiceti letech se proto rozhodl, že už bude dělat jenom to, co bude mít pod absolutní kontrolou a za co bude naprosto ručit. Byla to posedlost řemeslnou dokonalostí, Víznerovskou perfektností.
* Ne náhodou o věcech vašeho otce prohlásil americký historik umění a nezávislý kurátor William Warmus, že jsou to nejdokonalejší objekty, které byly vytvořeny lidskou rukou.
Pokaždé když tatínek dokončil mísu nebo vázu, přišel do kuchyně a požádal maminku, aby ji v dřezu umyla. Pak ji postavil v obýváku na stůl, kde bylo hodně světla. Párkrát se stalo, že ji zase vzal a vrátil se s ní do dílny. Nelíbil se mu třeba jenom kousek hrany. Znovu ji přebrousil a znovu přematoval. Skončil, když v jeho očích byla bezchybná. Táta nechápal skláře, kterým podle jejich návrhů vytvářeli věci jiní lidé. Respektoval je, ale sám by to nikdy nedokázal. Právě tento postoj ho uzavíral do výjimečnosti a umělecké samoty. Plno lidí mu nabízelo pomoc, nejrůznější nástroje, které by mu ulehčily práci. Takový kus skla, než se proměnil v mísu, totiž vážil i pětačtyřicet kilo. On jim ale vždycky odpovídal stejně: „Mám dost času, nikam nespěchám, síly mám dost.“ S věkem mu samozřejmě síly ubývaly, ale stále si zakládal na tom, že ten objekt je udělaný rukou, jeho rukou.
* Kdo to ocenil?
Především starší generace sběratelů a kurátorů. Dnešní už jsou jiní. Nedovedou si mnohdy představit, že nějaká miska se rodila z balvanu skla celý měsíc. A tvůrci také ne. Táta to tušil. Proto také nikdy nechtěl učit. Myslím, že neměl trpělivost s lidmi, když vycítil, že chtějí udělat věc co nejrychleji a nejjednodušeji. Nekritizoval mladou generaci sklářů, ale věděl, že nikdo z nich nebude chtít tak namáhavě pracovat. Takoví brusiči skla, jako byl můj otec, už neexistují.
* Proč vůbec říkával „moje nádobí“?
Tématem jeho tvorby se stala nádoba. Nikdy o ní nemluvil jako o uměleckém předmětu. Vždycky říkal: já se zabývám nádobou, zabývám se designem. Chtěl udělat nádobu, která bude mísou, ale bez ovoce. Když uviděl, že si do jeho mísy někdo dal jablka, srdeční tep se mu poněkud zrychlil, ale nic neřekl. Respektoval, že je už v rukou jiného majitele. Neprozradil mi ovšem, proč se jeho základním předmětem stala miska. Ctil misku jako základní užitkový předmět v dějinách lidské civilizace. Doma na venkově ji hodně používali, měl k tomuto druhu nádobí zvláštní citový vztah. Fixoval se na ni. Nepovažoval se za sochaře ani za autora skleněných plastik. Ostatně pojem česká skleněná plastika nikdy plně nepochopil a neuznával ho. Teoretici ho kvůli tomu neměli rádi.
* Většina umělců prochází ve své tvorbě různými obdobími. Váš otec se neodchýlil od materiálu ani od tématu. Proč?
Asi za to může ta jeho tvrdohlavost a posedlost bezchybností. Umělecky se skutečně nikam neposouval. Opakoval stále stejné objekty, které ale stejné nejsou. Už jenom proto, že když se sklo přetaví, je pokaždé jiné, jeho hutnost i barva nejsou neměnné. Připomenu tu misku se špičkou, která je notoricky známá. Když udělal další, nikdy nebyla jako ta předchozí, kterou dokončil dva měsíce předtím. Sám byl někdy překvapen jejím výsledným vzhledem. Lišila se proporčně, barevně, měla jiné optické vlastnosti. Ačkoliv tvrdil, že optické vlastnosti skla nemá rád, když seděl u stolu a viděl mísu, kterou vybrousil před deseti lety a najednou na ni padalo jiné světlo, zaujalo ho to. Každý den se tak o objektech něco nového naučil.
* Kde nakupoval materiál?
Nebylo jednoduché sehnat kvalitní surovinu. Nesměla v ní být bublina, žádný kamínek. Dlouho nakupoval sklo v Železném Brodu, kde se k výrobě bižuterie používalo jakostní sklo. Těžké olovnaté olovnakrásný té sklo nakoupil, když se rušila sklárna v Jeně, nakonec vozil sklo z Číny. Mělo jiné složení, reagovalo odlišně. Když se zahřálo, přestalo být průsvitné. Ztratilo optickou vlastnost. S tím nepočítal ani táta. Americkým sběratelům se to moc nelíbilo. Byli zvyklí na transparentní zelenou, modrou, žlutou, a najednou se dívali na mísu z opalínového skla barvy barčerné.
* Čím se inspiroval?
Byl z venkova a bydlel na Vysočině, a tak každý očekával, že jeho inspiračním zdrojem bude příroda. „Kdepak. Kdepak,“ říkával. Jeho inspirací byla minimalistická architektura. Obdivoval stavby Oskara Niemayera, Adolfa Loose, Miese van der Roha. Když přijel v roce 1979 poprvé do New Yorku a uviděl ty krychle a kvádry stopatrových budov, byl nadšený, nazýval je druhotnou přírodou. Tam nechal svoje srdce. Vlastní dům si představoval jako bílou krychli ve stylu Adolfa Loose. Jenže pozemek na Vysočině, kde s maminkou začali stavět, byl kousek od Zelené Hory s poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého a památkáři mu řekli, že k Santiniho baroku se nehodí. Navíc dům nesměl narušit pohled na kostel, a tak jsou všechny jeho střechy zkosené. Maminka vždycky říkala, že to není rodinný dům, ale krásný ateliér pro umělce. Vím, že nejprve se postavila dílna, část, v níž se žilo a žije, musela počkat. Tatínek byl na práci závislý.
* Sám také spolupracoval s architekty.
Ano, je autorem obkladu stanic metra Karlovo náměstí a Jinonice, lustrů na Nové scéně Národního divadla či v Kongresovém centru v Praze na Pankráci.
* Jak vypadal jeho den?
Pracoval od devíti do šesti, později, když už byl starší, chodil do dílny v jedenáct hodin a končil v šest. Ráno si vždycky přečetl noviny a večer sledoval v televizi zprávy, chtěl vědět, co se děje ve světě. Pak si vzal do ruky knížku a četl nebo poslouchal svůj oblíbený jazz. Pokaždé když jel do města, vracel se s taškou plnou knih. Na rozdíl od tvorby v četbě procházel různými obdobími. Jednu dobu neustále četl ruské romány. Když jsem se ptala proč, tak mi odpověděl, že si vychutnává jejich stylistickou šťavnatost a smyslnost. Také četl filozofické knížky, Platóna, Nietzscheho, filozofické vím, že si oblíbil poezii Ivana Diviše. Čas od času vyjížděl do Prahy na vernisáže kolegů. Stěžoval si také, že na Vysočině se o umění nemá s kým pobavit. Rád se ale vracel. V podstatě byl samotář. Ač byl jako tvůrce komplikovaný, vedl jednoduchý nekomplikovaný způsob života.
* Směla jste za ním chodit do dílny?
Odmala. Nevadilo mu to. Jednu dobu chtěl, abych se stala šperkařkou, opracovával mi z odpadu malá sklíčka, abych si s nimi hrála a něco vytvářela. Neuspěl. Kdybych do dílny nechodila, nikdy bych se nenaučila plně ocenit krásný objekt. Pro mne bylo vzrušující pozorovat, jak se z toho balvanu skla pomalým odsekáváním obyčejným kladívkem a precizností řemeslné práce rodí čistá tvarově propracovaná nadčasová věc, na kterou se pak mohu dívat. Neudělal Nekrychle rad naopak ukazoval dílnu sběratelům, když přijeli z Ameriky a zajímalo je, kde pracuje. Moc jsem to nechápala. Možná proto, že ta práce byla špinavá. Možná v něm přetrvával negativní pocit z doby jeho učení, kdy vídal brusiče v holínkách a zástěrách, všude byl karbonový písek, špína... pracoval s kyselinou, celý den držel ruce ve studené vodě. Také je měl hodně zdeformované.
* Dostala jste od táty skleněný dárek?
Mísa, 2010. Broušené kouřové sklo
Vícekrát. Já i maminka. Většina dárků nakonec ale skončila u někoho jiného. První opalínovou špičku udělal mamince k padesátinám. Čtrnáct dní po jejích narozeninách k nám přijel kurátor z Louvru a vybral si ji do sbírky. Když tatínek viděl, že někdo jeho práci rozumí a dokáže ji skutečně ocenit, oči se mu rozzářily a nedokázal odmítnout. V tu chvíli by snad rozdal všechno. Kdykoliv jsem v Paříži, pošlu mamince po telefonu fotku, abych ji ubezpečila, že špička je stále na stejném místě.
* Bavila jste se s otcem o jeho práci?
Doma moc ne. Ale asi od čtrnácti let mě brával s sebou na výstavy do Prahy, do Vídně a vyprávěl mi o umění. Později jsem s ním jezdila i do zahraničí na veletrhy. Cestou byla spousta času - a to přišla řeč i na jeho práci. Vztah se samozřejmě změnil, když jsem studovala v Londýně. Byli jsme si najednou vzácnější a telefonovali si. Vždycky mě popichoval, ať na něho nehážu ta slova jako designér, instalace, kurátor...
* Kdy jste odešla do Velké Británie?
Hned po maturitě v roce 1999. Myslela jsem, že zůstanu rok, naučím se jazyk a vrátím se. Nakonec jsem tam zůstala studovat historii designu a kurátorství současného designu. U nás se tehdy samostatně tyto obory neučily, pouze dějiny umění. Doktorát jsem dělala z „prostorového designu“, což je v podstatě uplatnění designu v architektuře a v interiéru. Mám privátní klienty, kterým doporučuji umělecké objekty, jež se hodí do jejich interiérů. Lidé, kteří dnes investují do umění, je nechtějí vystavovat ve vitrínách, ale zakomponovat je vhodně do svých domovů. V nejbližší době chci v Londýně otevřít showroom designu a uměleckých předmětů.
* Pomohlo vám ve vaší profesi tatínkovo jméno?
Britové nemají tak hluboké znalosti o skle jako Američané. Navíc mají raději malbu, sochu, fotografii. A ani jsem o to nestála. Pár zasvěcených lidí samozřejmě jeho jméno velice dobře zná, protože jednu z jeho stěžejních zelených špiček má ve sbírce londýnského Victoria & Albert Museum.
* Kdo objevil pro svět Víznerovo sklo?
Byli to právě Američané. Zajímali se o české sklo. Táta říkal, že okoukali techniku českých tvůrců a přizpůsobili ji jejich tradici. A také měli více peněz. V roce 1979 uspořádalo Muzeum skla v Corningu sympózium a velkou výstavu, kde prezentovali americké a české studiové sklo. Pozvali také tatínka. Tenkrát poprvé ve Spojených státech představil svoje broušené objekty. Nechali si všechny, co přivezl. Měl velký úspěch. V Evropě to byla paní Clara Scremini, která má dodnes galerii v Paříži. Kdybyste se ale zeptala na Vysočině, tak jméno Vízner samozřejmě znají, ale málokdo tuší, že dělal nějaké světově proslulé broušené objekty. Mají ho spojené se Škrdlovicemi a hutním sklem, které mnozí z nich mají doma. Táta si byl vědom, že je jeho jméno za hranicemi slavné, ale nedával to najevo, s nikým o tom nemluvil. I v tom byl „minimalistický“.
* Vystavoval rád?
Vždycky říkal, že ne. Když nakonec výstavu viděl, pohladilo ho to. O každé výstavě tvrdil, že je jeho poslední, proto všechny měly retrospektivní charakter. Skutečně poslední, která proběhla v Praze v Nové síni, se uskutečnila v roce 2011 pár měsíců před jeho úmrtím. Byl rád, protože Nová síň „ladila“ s jeho nádobami. Sám už se její vernisáže nemohl zúčastnit. Ale nechal se na výstavu odvézt těsně před tím, než se rozebrala. Ráda bych sama připravila velkou putovní výstavu, ovšem ne retrospektivní. Měla by ukázat proces jeho práce, aby lidé pochopili, co se za objektem na bílém soklu skrývá. V dílně zůstala spousta materiálu, cihly skla, rozpracované objekty, věci, o kterých si myslel, že jsou pro jeho tvorbu stěžejní. Když cítil, že ta věc je ojedinělá, dokázal i on říct rezolutně ne a z ruky ji nepustil. V archivu, který pořádám, jsem našla spoustu kreseb, skic, náčrtků na útržcích papíru nebo ubrouscích, protože byly po ruce, když zrovna dostal nápad. Objevila jsem také kresby Řípu a statku od dvanáctiletého kluka. Nalezla jsem i poznámky a deníky.
* Psal si deníky?
Ne v pravém slova smyslu. Ale do kapesního kalendáře si každý den zapsal, co udělal, kdo zavolal, co se přihodilo, prostě rekapitulaci dne.
* Když se probíráte pozůstalostí, objevila jste přitom něco pro vás nového?
Moc jsem nevěděla o jeho průmyslové éře. Nebyla jsem ještě na světě. Z jeho poznámek jsem pochopila, jak to byl zdlouhavý proces od návrhu po hotový produkt. A také jsem netušila, že budu muset čelit padělkům. Sklárna ve Škrdlovicích zanikla, což tatínek velice těžce nesl, ale její skláři zručnost ani paměť neztratili. Znají techniku, kterou pro Škrdlovice tatínek vymyslel.
* Na sklonku svého života začal spolupracovat se sklárnou Bohemia Machine ve Světlé nad Sázavou. Podařilo se některé z jeho návrhů realizovat?
Udělal desítku návrhů. Poprvé v životě se zabýval i nápojovým sklem. Pod značkou BOMMA ještě za jeho života jedna kolekce nápojového skla vznikla. V Paříži jsme minulý měsíc představili limitovanou edici tatínkových horizontálních a vertikálních váz a mís k jeho nedožitým osmdesátinám.
* Jakým byl František Vízner otcem?
Když jsem vyrostla, pochopila jsem, že táta je umělec, který žije na jiné planetě, že práce je pro něho vším, životem. Nebyl v pravém slova smyslu láskyplným tatínkem, málokdy mě za něco pochválil, on se slovně vůbec moc rád nevyjadřoval. Uznání vyjadřoval spíše pohledem - a ten mi dnes moc chybí.
