Stačí nádech a výdech. Proč na sebe nemohou být lidé milejší, i když pospíchají?

14 fotografií

Objednám si nákup až domů, oblečení si koupím na internetu, všechno si objednám, když na to přijde a stíhám? Ne. Pořád mám pocit, že bych potřebovala více času, že by ten den mohl mít alespoň třicet hodin.

Ale může se stát, že přijde nečekaná situace a člověk zpomalit musí. Nikdo si to nepřeje, ale bohužel až to jsou momenty, kdy si začneme uvědomovat, že ten spěch nemusí být nejlepším tempem.

Můj kolega z jednoho divadla (podotýkám mladý kolega) začal mít potíže se zády. Velké bolesti, které už postupně musel předávat role jiným kolegům, neboť se to jen horšilo, injekce nepomáhaly, rady odborníků byly k ničemu. Přestal hrát úplně a do ruky navíc musel vzít hůlku, bez které už nemohl udělat ani krok. Pomoc záhy přišla, operace proběhla a vypadá to mnohem lépe, prognózy už mají světlejší barvy a všichni se těšíme až se vrátí na jeviště.

Nicméně, tento můj kolega po operaci odhodil hůlku (konečně!) a šel na svou první procházku. Pomalu. Velmi pomalu. Když tu přišel na přechod, prázdno, volno, jde se. Následoval příjezd pana X k přechodu, zastavil a po chvíli začal troubit, nakonec se vyklonil z okýnka a pár sprostými slovy obšťastnil mého kolegu, který byl rád, že jakž takž jde. Řidič viděl mladého muže, měl dojem, že svým tempem asi provokuje, ale on byl prostě „jen“ po operaci zad.

Do protipólu k té uspěchanosti dávám zcela opačný případ naprosté lenosti korespondující s drzostí, které jsem byla svědkem nedávno v obchodě s kabelkami a obuví. Obyčejný krámek na Národní třídě, kam občas zavítám, abych dala zabrat svému botníku a opět uzmula volné místo, byl poloprázdný, když jsem přicházela k pokladně.

Stála tam starší paní, řekla bych důchodkyně a přála si kabelku z výlohy.

„To my ale nemůžeme vytahovat z výlohy, to si jedině musíte rezervovat a čekat, až se bude výloha měnit,“ odsekla prodavačka s cizím přízvukem a příběh pokračoval.

„Ale já si ji ráda rezervuji, bydlím nedaleko, chodím tudy denně, takže kdykoli si ji mohu vyzvednout,“ odvětila slušně postarší dáma a já čekala, že prodavačka vezme notes, zapíše si jméno telefon a udělá rezervaci. Nikoli.

„No a vy víte kolik stojí?“ zeptala se dámy prodavačka.

„Nevím, můžete mi to říct?“ ptala se důchodkyně na zcela banální informaci. Myslím, že chtít v obchodě vědět cenu zboží je snad základní meritum věci.

„No, to bych se musela podívat do výlohy, ale já nemám čas, mám tu lidi, to bych musela zavolat šéfku, aby přišla.. A kolik byste za ni dala? Co když bude drahá, tak si ji vezmete i tak?“ Tak odsekla cizinka za kasou a zdůvodnila tak, proč nemůže popojít dva metry, otevřít výlohu a prostě se podívat do kabelky na štítek s cenou. V tu chvíli už jsem to nevydržela.

„Tak vezměte telefon a prostě zavolejte! Ta paní chce něco koupit, to je snad problém?! Já tady klidně v řadě počkám, nikdo jiný tady není a vy dělejte svou práci,“ ohradila jsem se a šlo se volat. Tak a bylo to.

Co to bylo za jednání?! Ta ženská byla nejen neochotná, ale ještě urážela zákaznici s tím, že na tu tašku nebude mít peníze a evidentně ji to říkala přímo do očí. Ta paní byla opravdu slušná a taktně to přecházela. Bylo mi to hrozně líto. Kdybych byla na přechodu s kolegou, něco bych tomu řidiči asi řekla, ale nejhorší je, že tohle je sorta lidí, která se nezmění.

Tak si prosím pomáhejme, buďme taktní, slušní, milí. Nikdy nevíme, kdy se právě nám takové chování vymstí, anebo budeme na té druhé straně, která si naše troubení a nadávky vůbec nezaslouží.