V dobách, kdy jsem pracoval ve Stavovském divadle jako kulisák, byl jeden z kolegů vášnivý fanoušek dostihů a hlavně sázek u „černých bukmejkrů“. Jednou se hrála Giselle, balet. Kolega byl oponář, šlo o odpolední představení, a on nemohl být na dostizích. Nicméně u opony byl telefon (mobily ještě nebyly) a milý kolega mohl telefonovat do Chuchle pro výsledky.
Balet začínal ve druhé půlce pětiminutovou předehrou při zavřené oponě. Kolega zřejmě dostával ze závodiště špatné zprávy, protože když se zpoceným čelem zaznamenal, že hraje hudba a dirigent diriguje, zblbnul a začal tahat oponu vzhůru. Tím splašil tehdejšího „primabalerína“ Otu Šandu, který vběhl na jeviště, aby vzápětí zjistil, že hudba je nějaká jiná, a začal tam zmateně popocházet. Choreograf volal - Oto, stůj! I postavil se Ota do nějaké první baletní pozice a stál tam jako trouba mezi kašírovanými křovisky pět minut. Vidíte, stačilo, aby kůň favorit prohrál, a na jevišti Stavovského divadla byl naprostý zmatek.
A co scéna ze skvělého filmu Někdo to rád horké? Tony Curtis přemluví Jacka Lemona, aby šli vsadit na chrtí dostihy tutovku, Letícího Bleska. Střih, a oba jdou bez kabátů chicagskou vánicí... I když není všechno, co souvisí se zvířecím sportem, tak veselé. Psí nebo kohoutí zápasy či zlomená koňská noha a následná poprava. Nějak měknu. Bude to asi věkem.
Richard Tesařík, hudebník a herec
