Záříte. Jdou po vás soupeřovi obránci?
Poprvé v životě se mi stalo, že by na mě někdo hrál celý zápas osobku. To se stalo v Plzni. Zajezdil jsem si s jedním protihráčem, tak doufám, že jsem alespoň pořádně unavil.
Dá se tomu říkat Jágrův syndrom? Váš čerstvý parťák v reprezentaci podobnou zkušenost zažívá poměrně často.
To určitě. Ale my jsme stejně hráli na Martina Straku, teď nám to zjevně oplácejí. Musím říct, že to není nic příjemného, člověk je potom zbitej... Dostal jsem za ten zápas takových ran. Ale zase to bylo zpestření, člověk přijde na jiné hokejové myšlenky. (směje se)
Když jste neustále jezdili spolu, tak jste si mohli pěkně popovídat, ne?
Také jsem s ním komunikoval. Říkal jsem mu, že si hezky zajezdí.
Mluví spolu protihráči často?
Já jo. Jsem ukecanej. Ale jinak si myslím, že nikdo.
Co soupeřům vykládáte?
Když jsme hráli se Spartou, tak jsem se ptal Netíka, jestli přijede na chatu na ryby, a Karel Pilař mě chtěl srazit, a spadl a já mu říkám, co se válíš, vstávej. V tomhle jsem blázen.
Snažíte se protihráče rozhodit?
Nevím, spíš si z toho dělám srandu. Ale to je zase tím, že je výjimečná situace, že se daří mně i mužstvu. Když jsme měli krizi, tak jsem si vtípky nedovolil, natož nějaké kličky.
Nyní se Slavii daří. Co na to říká náročný kouč Růžička?
Chválí vás? To on ne. (usmívá se) Spíš někoho poopraví, co má kdo dělat lépe. Ale myslím, že vevnitř je rád, že se mužstvu daří. Já tomuhle fandím. Protože jinak hráči zpychnou, vleze jim to do hlavy. Česká nátura je taková, že hráč poleví a nedává do zápasu tolik, co by měl.
Kouč Růžička je také vyhlášený cholerickými výlevy. Už jste si na ně zvykl?
Když mi bylo sedmnáct, tak jsem s ním začínal. Od malička vím, jaký je. (usmívá se) A to teď je jiný, než býval. Klidnější.
Je pro vás výhodné, že Vladimír Růžička zároveň vede i národní tým. Myslíte, že máte díky tomu do národního týmu blíž?
Když slávisty nevezme, tak budou lidé říkat, že je šetří na ligu, a když je vezme, tak zase budou říkat, že je protlačuje. To je ten český národ. Asi je to pro hráče snazší, když ho má kouč denně na očích. Ale musí být lepší než ostatní. To by byl Vláďa sám proti sobě, kdyby vzal slabšího, to nejde.
Zrovna vaši nominaci nikdo asi zpochybňovat nemůže...
Jasně, cítím vnitřní radost, že jsem za tu práci pozvaný do nároďáku. Beru to jako odměnu.
Kde se ve vás ta hokejová bravura vůbec vzala?
Na to se ptám sám sebe. Dva roky jsem pořádně netrénoval a takhle se mi snad nikdy nedařilo. Jsem psychicky v pohodě, Vláďa mi dává hodně prostoru na ledě, takže se člověk do nějaké šance dostane. Od loňské sezony si hokej hrozně užívám.
A můžete vyhrát prestižní soutěž v produktivitě. Záleží vám na tom hodně?
Před sezonou by mě to vůbec nenapadlo, ale teď, když je vítězství na dosah, tak bych si to určitě přál. Jsem totiž abnormálně hravej, co se týče podobných soutěží. Ne že bych byl nějaký gambler nebo závislák, ale co se týče motivačních soutěží, tak cítím, že šance je. Kromě střelecké soutěže ve Finsku jsem nikdy nic individuálního nevyhrál.
Funguje v extralize týmová pomoc?
Že by ke konci základní části pomáhali svému koni spoluhráči získávat body třeba tím, že mu budou víc nahrávat? To asi ne. Jde o to, abychom se jako mužstvo udrželi v první čtyřce, a osobní statistiky jsou druhořadé.
Jste vyhlášený technik a rád motáte obráncům hlavy svými kličkami. Improvizujete, nebo si fintičky připravujete?
Jedno s druhým. Třeba víš, že tenhle hráč půjde do těla nebo zaostává v bruslení, tak toho můžeš využít. Jinak řeším věci vyplývající ze hry, když se otevře pole mezi obránci, tak tam vjedu, stáhnu je na sebe a přihraji spoluhráči. Všímám si protihráčů, abych věděl, na co se mám připravit.
Máte oblíbeného beka, kterého vždycky obehrajete?
Spíš jsou obránci, na které si dávám pozor. Že třeba hrají důrazně.
Cvičíte kličky?
Když se něco povede, tak to zkusím znovu. Na tréninku to zkouším střílet pořád do toho stejného místa.
Díky rychlým rukám jste vyhlášený odborník na nájezdy. Býváte před penaltou nervózní?
Už ani ne. Třeba ve Švýcarsku (Bednář proměnil na podzim v zápase LM čtyři nájezdy ze čtyř) už jsem se smál. Když jsem jel poprvé, tak jsem v klidu nebyl, protože gólman byl obrovský a nevěděl jsem, co udělám. Ale naznačil jsem pohyb, on si sedl na zadek a otevřel mi to. Když jsem jel podruhé, tak měl díru pod vyrážečkou. A pak už jsem si dělal, co jsem chtěl, byl jsem uvolněný. Byly to nájezdy o dvou hráčích a mně to přišlo hrozně vtipný.
Ale připravovat se na nájezd, který může rozhodnout zápas v play off, to přece musí být nervy?
Když nemusíš dát, tak je to něco jiného, než když hraješ třeba v Třinci a dát musíš. Musíš udržet nervy a soustředit se.
Existuje na zklidnění ve vypjatém okamžiku nějaký univerzální recept?
Nějaké prášky? (směje se) Spíš je důležité držet si věci, které děláš, a zbytečně nevymýšlet něco extra, protože to tě akorát rozhodí.
Vybavíte si ještě momenty, kdy jste byl pekelně nervózní?
To je jasné. Když jsem byl mladší, tak jsme hráli ve Vsetíně play off a nedal jsem penaltu. Každý si prožije takovou chvilku, kdy je staženej zevnitř a kolikrát udělá kravinu. Teď když je penalta, tak zezadu slyším svoje jméno. (směje se) Vím, že když přijdou samostatné nájezdy, tak pojedu jako první. Poslední dva jsem teď nedal. Bilance se zlomila, ale jsem rád, přijít to muselo.
V extralize se objevila přehršle nových mladých brankářů. Studujete je nějak, abyste odhalil jejich slabiny?
Vím, co dělá Roman Čechmánek, Marek Pinc nebo Jirka Trvaj, ale mladé kluky neznám. Pak je důležité reagovat na první brankářův pohyb, dívat se, jak stojí, jak se zachová.
Čím si vysvětlujete, že se letos mezi tyčemi prosadilo tolik mladých gólmanů?
Asi se manažeři přestali bát jim dát šanci. To je jedině dobře pro český hokej.
Ale v mužstvu to třeba může vyvolat nejistotu. Nezkušený brankář může obránce stresovat.
(váhá) Také záleží, jak to mužstvo momentálně hraje. Jestli gólman vychytá dva zápasy, tak kluci vidí, že v něm něco je, a můžou si pak dovolit víc. Něco jiného je, když ten kluk předtím prohrál, a víme, že může být nervózní, že je to jeho první zápas. To je těžké pro něj i pro tým.
Jak se cítí hráč, když brankář vyloženě pokazí zápas? Nenahlodá to tým?
Gólmanovi se nesmí nic říkat, to je klenot mužstva. Nesmí se stát, že by někdo sváděl něco na gólmana. Hokej je týmová hra.
Dávno nejste v kabině nejmladší. Jaká míváte rána po zápase?
Záleží, s kým se hraje. Třeba s Kladnem to bývá v uspávacím tempu, které to mužstvo téměř položí, a oni toho využijí, protože jsou šikovní. Ale jsou i vypjaté zápasy, kde se to mydlí a člověk má celé tělo bolavé. Spíš jde o to, že člověk nabruslí hromadu kilometrů a druhý den bolí nohy.
Co může profesionální hokejista dělat v sezoně vedle hokeje?
V mém věku už tělo tolik neregeneruje, tak se snažím co nejvíc spát. Pak záleží, jak se cítím kondičně. Buď se domluvím s kamarádama a jdeme si zahrát tenis nebo si jdu s klukama zaboxovat na thaibox nebo chodím do posilovny. Podle formy. Když cítím, že je potřeba, aby se baterka dobila, tak pro to musím něco udělat. Když sezona začíná, je hezké počasí, tak chodíme na golf nebo na motorkách jezdíme na ryby.
Motorka není zrovna typický rybářský dopravní prostředek. Jak se vám to přihodilo?
S Ádou Svobodou jsme se jeli projet a najednou jsme zjistili, že jsme kousek od mojí chaty, tak jsme tam přespali a druhý den jsme jeli na trénink. Ráno byla taková zima, že jsme málem umrzli.
Motorku jste si nadělil za extraligový titul?
Jo jo. To byl asi největší dárek, co jsem si kdy dal. (usmívá se)
Zmiňoval jste thaibox. Není to pro vás nebezpečné?
Je to nejlepší doplněk k hokeji. Nejlepší. Aspoň co já mám zkušenosti. Zesílí to celé tělo, klouby, odrazovou sílu. A je v tom rychlost.
A s kým se perete?
Sejdeme se v tělocvičně a hodinu a půl trénujeme. Mně jde hlavně o to kopání, to je pro hokej nejlepší, ty přitahovače a odrazová síla.
A také by se to mohlo hodit při nějaké strkanici na ledě. Už jste to někdy využil?
Já nejsem konfliktní typ. Neříkám, že bych se bál, ale u nás jsou jiní kluci, kteří by se o to dokázali postarat. Já jsem na ledě od toho, abych dával góly. Když bitka přijde, tak rozhodně utíkat nebudu, ale nejsem ten, co by vyhledával konflikty.
Zkušenost říká, že v extralize vás na bitku nikdo nevyzve, spíše vás někde sekne...
V lize je pár hráčů, kteří nerespektují toho druhého a jdou do zápasu s úmyslem někoho zranit nebo aspoň trefit.
V zámoří by si s takovým hráčem vyřídil účty týmový bitkař. Proč to takhle nejde v Česku?
Tady bitkaři nejsou. Liga není stavěná jako show pro lidi. Už jenom tresty za to, když se s někým porveš, jsou tak krutý, že si to příště rozmyslíš.
Chtěl byste dohrát kariéru ve Slavii?
Mně končí smlouva, když bych dostal nabídku z Ruska, tak bych ji chtěl ještě na rok využít, když by to šlo. Jestli to nevyjde, tak ukončím ve Slavii.
