„Počasí se proti nám spiklo, času mám dost,“ usmál se dobře naladěný Ivan Veliký nebo Ljubo nazionale, jak devátému hráči na světovém žebříčku v zemi na Jadranu přezdívají.
LN Po finálovém vítězství nad týmem Slovenska v Bratislavě jste řekl, že vám teprve časem dojde, co jste dokázali. Už v tom máte jasněji?
Začalo nám to docházet už v pondělí, když nás v Záhřebu i přes déšť přivítaly tisíce lidí. A postupně, když čtete noviny, to chápete víc a víc. Tak je to i s námi. Teď už vím, že přejít v Davis Cupu přes týmy USA, Rumunska, Ruska a nakonec i Slovenska je asi fakt velký úspěch. Největší věc, která se mi v kariéře povedla.
LN Proč jste v úterý nejel s kolegou Mariem Ančičem do Splitu? Mohl jste si užít slávu ještě víc...
Starosta Splitu mě osobně pozval, ale na podobnou akci jsem musel do Rijeky, města mé ženy, kde naše rodina svého času našla útočiště. Takže Mario mým jménem ve Splitu pozdravil starostu i tenisové příznivce.
LN O Ančičovi se u vás hovoří jako o „malém Goranovi“, neboť chorvatská ikona Ivaniševič je také ze Splitu. Sedí ta přezdívka?
Myslím, že to na Maria vytváří zbytečný tlak. Znám to z doby, kdy jsem byl mladší a říkali mi tak taky, byl jsem z toho docela nervózní. Naštěstí jsme s Mariem neztratili hlavu a odpovídáme stejně - Goran byl jenom jeden, pouze on vyhrál Wimbledon, my jsme úplně jiní hráči a budujeme své kariéry.
LN Nehrající kapitán Chorvatska Niki Pilič před duelem v Bratislavě dlouho tajil, jestli Ivaniševič nastoupí. Věděli jste uvnitř týmu předem, že hrát nebude?
Já a Mario hrajeme dva roky téměř všechny zápasy, i ve čtyřhře, takže jsme věděli, že Goran hrát nebude. Šanci by dostal pouze v případě, kdybychom vedli 3:0 nebo 3:1, ale zápas byl otevřený až do konce. S velkým tenisem přestal před dvěma lety a nápad, aby se vrátil do týmu, vznikl až před splitským semifinále s Rusy. A jelikož jsme všichni věděli, že je nám mnohem líp s ním v jakékoli funkci, nebylo co řešit. V semifinále byl jako pomocník Piliče, a ve finále už jej Pilič vzal do týmu jako čtyřku. Výtečně spolupracovali a věřím, že tomu tak bude i v budoucnosti, až se nehrajícím kapitánem stane Goran.
LN Ivaniševič se už před rokem nechal slyšet, že vaše družstvo vyhraje příští Davisův pohár. Jak to na vás působilo?
Máme velmi dobrý vztah, ale řekl jsem mu, že nám to nemusí povídat. Sami jsme totiž věděli o své síle. Mario se za poslední rok velmi zlepšil, já hraju špičkový tenis už pár let, takže jsme věděli, že když se sejdou všechny okolnosti, můžeme v Davis Cupu vyšplhat hodně vysoko. Stane se to tím spíš, když někdo hraje všechny zápasy doma, my jsme ale porazili Američany a Slováky u nich, a to má velkou cenu.
LN Takže jste Ivaniševičovi loni neřekl - Gorane, co to povídáš! My a vyhrát Davis Cup?
To tedy ne, i když lidé smýšleli jinak - povídali, že je blázen. Jenže to říkali i o mně, když jsem před třemi lety prohlásil, že chci do první světové desítky. Dobře totiž víme, čeho jsme schopni. V Davis Cupu jsme já a Mario neztratili jedinou čtyřhru a společně ve dvouhrách vždycky můžeme získat nejméně dvě. To stačí, ne? (směje se)
LN Tenis jste začal hrát v devíti, což je prý dost pozdě.
Jo, tak nějak to je. Začal jsem sportovat nejspíš proto, že to dělali všichni kolem, a tenis se mi zalíbil proto, že tehdy běžel v televizi Wimbledon. Ale pozdní věk to je, v první světové stovce mnoho takových hráčů nenajdete.
LN V roce 1992 vám bylo třináct a bosenskou Banja Luku, kde váš otec, Chorvat a matka, Muslimka měli dům s pozemkem, ovládli uprostřed válečné vřavy a barikád Srbové. Jak to rodina řešila?
S matkou a starším bratrem jsme se autobusem dostali při jedné z posledních možností z obležení do Chorvatska. Napřed jsme byli čtyři měsíce v Opatiji v hotelu pro uprchlíky, potom v Rijece. V Banja Luce zůstal táta, kterému tamní úřady dělaly potíže. Dva měsíce jsme si ještě mohli telefonovat, horší to bylo potom - posílali jsme si vzkazy přes strejdu žijícího v Itálii, ten se do Banja Luky dovolal. Táta mi vzkazoval, abych trénoval a hrál tenis, tak jsem se snažil. Až po půlroce se dostal ven a zase jsme byli pohromadě. Začínali jsme od nuly, jenže to v té době dělala každá uprchlická rodina. Ale povedla se „dobrá“ věc - dům v Banja Luce jsme vyměnili se srbskou rodinou za byt v Rijece.
LN Prozraďte - se kterými hráči se v ATP Tour nejvíc přátelíte?
Thomas Johansson, Michail Južnyj, Roger Federer... Je jich víc.
LN Jsou i opačné případy?
Jsou, ale nebudu jmenovat. Všichni, kdo se kolem tenisu pohybují, vědí, kdo je korektní a kdo ne.
LN A váš vztah s Tomášem Berdychem?
Na úrovni, velice korektní chlapec. Tichý, dělá svou práci, bude z něho velký hráč.
LN A Jiří Novák?
Ten je ještě tišší než Berdych! (směje se) Možná je to až chyba -kdykoli mohl něco říct, čím se mohl třeba i proslavit, tak mlčel. Takových hráčů si vážím nejvíc.
LN Prahu navštívil Ivan Lendl a mj. řekl, že Davis Cup se mu zdá poněkud jako válka mezi dvěma národy. Co si o tom myslíte?
Těžko říct, co tím myslel on. Já můžu mluvit jen o Chorvatsku - jsme malý stát, který je hrdý na svoje sportovní výsledky. Když vyhrajeme, národ je na nohou. Jestli je to válka, nevím. Nikdy jsme za zápasy v reprezentaci nechtěli peníze, když budou, dobře, když ne, taky dobře. Větší státy, třeba Amerika, kolikrát řeší tenhle problém.
LN Čech Radek Štěpánek letos nehrál Davisův pohár kvůli tomu, že chtěl na žebříčku výš. „Nosí“ se to také v Chorvatsku?
Já to udělal jednou, v roce 2001, kdy jsme hráli s Irskem, ale až po domluvě s Goranem a kapitánem Piličem. To bylo v pořádku. Letos to udělal i Federer, ale jakmile Švýcaři bojovali o záchranu, byl zpátky a zachraňoval. Je třeba se domluvit a nehádat se s kapitánem přes noviny, což byl, myslím, Štěpánkův případ.
LN Chorvatští novináři už spočítali, že váš tým vyhraje Davis Cup i příští rok, ve splitském finále prý porazíte družstvo USA. Co vy na to?
(smích) Je pravda, že v prvním kole hrajeme s Rakušany u nich a když je porazíme, můžeme všechny další zápasy včetně finále hrát doma. Jenže to bude hodně těžké - v Rakousku to totiž bude na antuce a na té jsme jako hosté ještě nikdy nikoho neporazili. Takže máme o čem přemýšlet a na co se chystat.
LN Po finálovém vítězství nad týmem Slovenska v Bratislavě jste řekl, že vám teprve časem dojde, co jste dokázali. Už v tom máte jasněji?
Začalo nám to docházet už v pondělí, když nás v Záhřebu i přes déšť přivítaly tisíce lidí. A postupně, když čtete noviny, to chápete víc a víc. Tak je to i s námi. Teď už vím, že přejít v Davis Cupu přes týmy USA, Rumunska, Ruska a nakonec i Slovenska je asi fakt velký úspěch. Největší věc, která se mi v kariéře povedla.
LN Proč jste v úterý nejel s kolegou Mariem Ančičem do Splitu? Mohl jste si užít slávu ještě víc...
Starosta Splitu mě osobně pozval, ale na podobnou akci jsem musel do Rijeky, města mé ženy, kde naše rodina svého času našla útočiště. Takže Mario mým jménem ve Splitu pozdravil starostu i tenisové příznivce.
LN O Ančičovi se u vás hovoří jako o „malém Goranovi“, neboť chorvatská ikona Ivaniševič je také ze Splitu. Sedí ta přezdívka?
Myslím, že to na Maria vytváří zbytečný tlak. Znám to z doby, kdy jsem byl mladší a říkali mi tak taky, byl jsem z toho docela nervózní. Naštěstí jsme s Mariem neztratili hlavu a odpovídáme stejně - Goran byl jenom jeden, pouze on vyhrál Wimbledon, my jsme úplně jiní hráči a budujeme své kariéry.
LN Nehrající kapitán Chorvatska Niki Pilič před duelem v Bratislavě dlouho tajil, jestli Ivaniševič nastoupí. Věděli jste uvnitř týmu předem, že hrát nebude?
Já a Mario hrajeme dva roky téměř všechny zápasy, i ve čtyřhře, takže jsme věděli, že Goran hrát nebude. Šanci by dostal pouze v případě, kdybychom vedli 3:0 nebo 3:1, ale zápas byl otevřený až do konce. S velkým tenisem přestal před dvěma lety a nápad, aby se vrátil do týmu, vznikl až před splitským semifinále s Rusy. A jelikož jsme všichni věděli, že je nám mnohem líp s ním v jakékoli funkci, nebylo co řešit. V semifinále byl jako pomocník Piliče, a ve finále už jej Pilič vzal do týmu jako čtyřku. Výtečně spolupracovali a věřím, že tomu tak bude i v budoucnosti, až se nehrajícím kapitánem stane Goran.
LN Ivaniševič se už před rokem nechal slyšet, že vaše družstvo vyhraje příští Davisův pohár. Jak to na vás působilo?
Máme velmi dobrý vztah, ale řekl jsem mu, že nám to nemusí povídat. Sami jsme totiž věděli o své síle. Mario se za poslední rok velmi zlepšil, já hraju špičkový tenis už pár let, takže jsme věděli, že když se sejdou všechny okolnosti, můžeme v Davis Cupu vyšplhat hodně vysoko. Stane se to tím spíš, když někdo hraje všechny zápasy doma, my jsme ale porazili Američany a Slováky u nich, a to má velkou cenu.
LN Takže jste Ivaniševičovi loni neřekl - Gorane, co to povídáš! My a vyhrát Davis Cup?
To tedy ne, i když lidé smýšleli jinak - povídali, že je blázen. Jenže to říkali i o mně, když jsem před třemi lety prohlásil, že chci do první světové desítky. Dobře totiž víme, čeho jsme schopni. V Davis Cupu jsme já a Mario neztratili jedinou čtyřhru a společně ve dvouhrách vždycky můžeme získat nejméně dvě. To stačí, ne? (směje se)
LN Tenis jste začal hrát v devíti, což je prý dost pozdě.
Jo, tak nějak to je. Začal jsem sportovat nejspíš proto, že to dělali všichni kolem, a tenis se mi zalíbil proto, že tehdy běžel v televizi Wimbledon. Ale pozdní věk to je, v první světové stovce mnoho takových hráčů nenajdete.
LN V roce 1992 vám bylo třináct a bosenskou Banja Luku, kde váš otec, Chorvat a matka, Muslimka měli dům s pozemkem, ovládli uprostřed válečné vřavy a barikád Srbové. Jak to rodina řešila?
S matkou a starším bratrem jsme se autobusem dostali při jedné z posledních možností z obležení do Chorvatska. Napřed jsme byli čtyři měsíce v Opatiji v hotelu pro uprchlíky, potom v Rijece. V Banja Luce zůstal táta, kterému tamní úřady dělaly potíže. Dva měsíce jsme si ještě mohli telefonovat, horší to bylo potom - posílali jsme si vzkazy přes strejdu žijícího v Itálii, ten se do Banja Luky dovolal. Táta mi vzkazoval, abych trénoval a hrál tenis, tak jsem se snažil. Až po půlroce se dostal ven a zase jsme byli pohromadě. Začínali jsme od nuly, jenže to v té době dělala každá uprchlická rodina. Ale povedla se „dobrá“ věc - dům v Banja Luce jsme vyměnili se srbskou rodinou za byt v Rijece.
LN Prozraďte - se kterými hráči se v ATP Tour nejvíc přátelíte?
Thomas Johansson, Michail Južnyj, Roger Federer... Je jich víc.
LN Jsou i opačné případy?
Jsou, ale nebudu jmenovat. Všichni, kdo se kolem tenisu pohybují, vědí, kdo je korektní a kdo ne.
LN A váš vztah s Tomášem Berdychem?
Na úrovni, velice korektní chlapec. Tichý, dělá svou práci, bude z něho velký hráč.
LN A Jiří Novák?
Ten je ještě tišší než Berdych! (směje se) Možná je to až chyba -kdykoli mohl něco říct, čím se mohl třeba i proslavit, tak mlčel. Takových hráčů si vážím nejvíc.
LN Prahu navštívil Ivan Lendl a mj. řekl, že Davis Cup se mu zdá poněkud jako válka mezi dvěma národy. Co si o tom myslíte?
Těžko říct, co tím myslel on. Já můžu mluvit jen o Chorvatsku - jsme malý stát, který je hrdý na svoje sportovní výsledky. Když vyhrajeme, národ je na nohou. Jestli je to válka, nevím. Nikdy jsme za zápasy v reprezentaci nechtěli peníze, když budou, dobře, když ne, taky dobře. Větší státy, třeba Amerika, kolikrát řeší tenhle problém.
LN Čech Radek Štěpánek letos nehrál Davisův pohár kvůli tomu, že chtěl na žebříčku výš. „Nosí“ se to také v Chorvatsku?
Já to udělal jednou, v roce 2001, kdy jsme hráli s Irskem, ale až po domluvě s Goranem a kapitánem Piličem. To bylo v pořádku. Letos to udělal i Federer, ale jakmile Švýcaři bojovali o záchranu, byl zpátky a zachraňoval. Je třeba se domluvit a nehádat se s kapitánem přes noviny, což byl, myslím, Štěpánkův případ.
LN Chorvatští novináři už spočítali, že váš tým vyhraje Davis Cup i příští rok, ve splitském finále prý porazíte družstvo USA. Co vy na to?
(smích) Je pravda, že v prvním kole hrajeme s Rakušany u nich a když je porazíme, můžeme všechny další zápasy včetně finále hrát doma. Jenže to bude hodně těžké - v Rakousku to totiž bude na antuce a na té jsme jako hosté ještě nikdy nikoho neporazili. Takže máme o čem přemýšlet a na co se chystat.
