"Poslední diktátor Evropy" a "kolchozník" jsou dvě nejčastější přezdívky běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. On sám je na ně hrdý. Ví, že ani přezdívky, ani západní politici, ani domácí opozice jeho třetí vítězství v prezidentských volbách nezmaří. Jak oficiální běloruské sociologické služby, tak i opoziční zdroje uvádějí, že Alexandr Grigorijevič Lukašenko, dvaapadesátiletý génius prostoty, nemá ani v těchto prezidentských volbách důstojného soupeře. Ať už hlasování proběhne poctivě a demokraticky nebo budou výsledky zfalšovány.
Předpověď oficiálních běloruských sociologických služeb zní 77 procent hlasů pro Lukašenka. O něco střízlivější Ruské centrum pro výzkum veřejného mínění hovoří o 60 procentech hlasů. I ilegální sociologické služby (nedávno Lukašenko zakázal provádět průzkumy veřejného mínění nezaregistrovaným institucím) ale hovoří o nejméně 44 procentech hlasů pro Lukašenka a 18 pro jeho úhlavního soupeře, kandidáta za sjednocenou opozici Aljaksandra Milinkeviče.
Stejně, jako se sociologové a politologové shodují v jeho obrovských šancích být potřetí hlavou státu, mají jasno i v tom, proč ani nemusí volby falšovat, proč je stále tak populární a proč se část Bělorusů jeho odchodu z nejvyšší funkce skutečně bojí.
Lukašenko má zaprvé dostatek upřímných obdivovatelů, zadruhé zvláštní charisma, které se za léta panování naučil skvěle používat, talent rétora, výhodu prostého zjevu i projevu, herecké nadání a hmatatelné úspěchy. A pak má také tvrdou ruku. Pokud selhávají mírné metody řízení státu, přistoupí bez rozpaků a výčitek svědomí k represím. Všechny tyto schopnosti z něj činí dokonalého diktátora s tváří lidumila. Od 10. července 1994, kdy poprvé usedl na prezidentský trůn, Lukašenko vypiloval způsoby, které z něj činí dnes téměř nesesaditelného vůdce.
Je zřejmé, že do velké politiky nevstupoval pouze kvůli nezkrotným ambicím vládnout, přikazovat a trestat, což jsou jeho nejoblíbenější činnosti od dětství a projevil je dostatečně už ve dvaceti letech, když vstoupil do Leninského komsomolu. Jeho vzestup byl motivován pravděpodobně i naivní, upřímnou snahou pomoci Bělorusku a jeho lidu. Bývalý předseda kolchozu si o sobě vždycky myslel, že je spravedlivý, poctivý a dobrý. Když mu lid zhruba třetí rok poté, co se stal prezidentem, začal říkat láskyplně "baťka", byl potěšen. Potvrdilo se mu, že póza lidového vůdce, co bohatým bere a chudým dává, co brání slabé před silnými a bezohlednými a bojuje za důstojné postavení své malé země i s těmi největšími velmocemi, je ta jediná správná.
Původně dětsky přihlouplý přístup k řízení státu ale postupně krystalizoval ve vychytralé manipulování veřejným míněním a despotické metody. Lukašenko dodnes hraje úspěšně roli muže z lidu, ale už jím není ani do té míry, jako jím byl v roce 1994.
I vnější vzhled mnohé napovídá. Když poprvé stanul v roce 1994 před televizními kamerami jako prezident, měl na sobě nevkusné kárované sako a ošoupané kalhoty. Budil spíš lítost. Postupně se stával neomezenou a všemi respektovanou autoritou, bez které nebude fungovat v zemi absolutně nic - jmenuje vedoucí pošty, vyznamenává nejlepší dojičky, uděluje důtky za požívání alkoholu na pracovišti. Přesvědčil sám sebe i veřejnost, že je nenahraditelný. Většina Bělorusů mu skutečně věří, když říká, že jeho zásluhou vzrostl vloni hrubý národní produkt o 9,2 procenta, objem průmyslové výroby o 10 procent a inflace byla na nejnižší úrovni za posledních 15 let. Průměrný plat dotáhl na 250 dolarů a slibuje do roku 2010 nejméně 500 dolarů. Lukašenko je právem symbolem určité stability a klidu v Bělorusku.
Ještě rychleji než hrubý národní produkt rostlo ale jeho sebevědomí. V roce 1996 už stoprocentně věděl, že bez problémů prosadí v referendu rozšíření svých pravomocí a posléze si i zajistí možnost setrvat u moci de facto do konce života. Tvrdí, že jen díky němu Rusko podporuje běloruskou ekonomiku dodávkami plynu a ropy za nejnižší možné ceny a prosazuje na postsovětský trh běloruské traktory a ledničky. Když Lukašenko nedávno zahajoval provoz plynového potrubí ve vesnici Okťabrskij, prohlásil: "Nevím, zda vám mám blahopřát nebo ne..." Lidé se zarazili. A prezident smutně dodal: "Pokud nebudu..." Odmlčel se a všichni pochopili, že odejde-li "baťka", plyn zdraží, vesničané zchudnou a nakonec celá běloruská ekonomika krachne. A jen "baťka" to s Ruskem umí.
Dnes je Lukašenko elegán, který umí nosit drahý oblek s hedvábnou kravatou v ceně nejméně tří oficiálních prezidentských platů i holínky a tepláky.
Udržuje se ve výborné tělesné kondici. Muže si získá vždy, když otevře nový lední stadion a vyjede na led v národním dresu, ženy dojímá k slzám, když prohlašuje: "Bělorusko je jednou z mála zemí na světě, která může být hrdá na tak velký počet krásných žen." Už jim pak ani nevadí, že Lukašenko z "patriotických důvodů" zakáže běloruským modelkám vyjíždět za prací do zahraničí, aby tak chránil toto národní bohatství před zkaženým Západem.
Opozice z řad inteligence tvrdí, že Lukašenko zůstává i po 12 letech u moci "křupanem". Jedna změna ale přece jen nastala. Je jím dnes programově. Emocemi se teď řídí mnohem méně než kdysi. Při vzpomínkách na zásluhy válečných veteránů začal minulý měsíc plakat jen proto, že má spočítáno, kolik hlasů tak získá. V roce 1994 by vzlykal zřejmě podobně usedavě, ale ty slzy by byly upřímnější. Tehdy by byl k smíchu a trochu by budil lítost. Dnes z něj jde strach.
