Británie si nepotrpí na revoluce, ale jednou za čas se znechucení, zoufalí voliči vzbouří a vymetou ve volbách nenáviděnou stranu. Stalo se to v roce 1979 a poté i roku 1997 a stane se tak teď. Od triumfálního vítězství Margaret Thatcherové si dokonce i levičáci slibovali záchranu země v rozkladu. O dvacet let později – umořeni neviditelnou rukou trhu – oslavovali „New Labour“, jakousi modernější levici, Tonyho Blaira. Národ opojeně prozpěvoval „Things can only get better…“ (Věci mohou být jen lepší).
A dlouho to vypadalo, že Británie našla nejenom lepší, ale jedinou správnou – střední cestu. Blair, inspirován špičkovým manažerem Volkswagenu, se ji jednu dobu dokonce snažil ideologicky zformulovat jako třetí cestu, jakýsi kapitalismus s lidskou tváří.
Zubožená země
Posledních čtrnáct let zmatečně bouřlivého vládnutí mezi sebou bojujících konzervativců zemi zubožily. Pokladna, vyčerpaná finanční krizí 2008 a pak brexitem, je prázdná, ekonomika stagnuje, osekaná armáda neschopná obrany, zdravotnictví v rozkladu, země plná ilegálních migrantů, voda v řekách a v moři plná splašků, které tam volně vypouštějí zprivatizované a vytunelované vodárny.
